Petr Fischer redaktor BBC, Londýn

Michael Tippett ve svém oratoriu nevšedně zpracoval téma války

Celý letošní rok mu britští hudebníci věnují desítky koncertů a operních představení.

Významným mezníkem v jeho kariéře byl rok 1944.

Tehdy, přesně 19. března, zazněly v londýnském divadle Adelphi na Strandu, kde se dnes hraje známý muzikál Chicago, tóny oratoria "A Child of Our Time", Dítě naší doby, asi nejznámější skladby Michaela Tippetta.

Londýnské filharmoniky tehdy dirigoval Walter Goehr a podle pamětníků to byla největší kulturní událost, kterou válečný Londýn zažil.

Michael Tippett (1905 - 1998) se v tomto díle vypořádával s válkou zvláštním způsobem kombinací handelovského oratoria a spirituálu.

Až v šestnácti sedmnácti jsem poznal, že hudba se dá dělat jako profese a že vnitřně patřím do tohoto pro mne tehdy zcela neznámého světa Michael Tippett

Příběh židovského mladíka, který v Paříži zastřelil fašistického pohlavára a spustil tak lavinu pomsty v Křišťálové noci, zakomponoval skladatel do širších psychologických souvislostí.

Michaela Tippetta, který patřil k pilným čtenářům švýcarského psychologa Carla Gustava Junga, fascinovala představa kolektivního nevědomí, v němž se spolu s různorodými kulturními artefakty vznášejí obecné lidské archetypy.

V jednom místě "Dítěte naší doby" tenor zpívá jungovskou linku o poznání temné stránky člověka (Stínu), které jediné umožňuje sjednocení. Jung by řekl nalezení Selbst. I hudba, jako každé umění, hledá podle Tippetta v tomto směru.

Instiktem k hudbě

Tippettova cesta k hudbě nekopíruje tradiční životopisy velkých hudebníků. Michael se nenarodil v hudební rodině - jak sám později říkal, k hudbě ho táhla jakási vnitřní rezonance světa.

Dítě naší doby: Tippettova nejznámější skladba

"Bylo to velmi instinktivní proces, který začal už v mém dětství, kdy jsem byl ještě v mateřském klíně."

"Ale moji rodiče byli celkem nemuzikální, tedy v profesionálním slova smyslu, hudba nebyla v jejich zorném poli, ani v mém, neměli jsme rádio, televize nebyla, dokonce ani žádné nahrávky."

"Až v šestnácti sedmnácti jsem poznal, že hudba se dá dělat jako profese a že vnitřně patřím do tohoto pro mne tehdy zcela neznámého světa."

Tippettovy první skladby byly přijímány poměrně vřele.

V roce 1955 ale Tippett narazil s operou "The Midsummer Marriage", kterou po premiéře v Covent Garden kritička Cecilie Smithova označila za nejhorší dílo v dějinách opery.

Přecitlivělý skladatel, dokonce uvažoval o tom, že se skládáním přestane, naštěstí se tak nestalo.

Zajímavostí pro české posluchače může být, že ve stejné době se v Covent Garden hrály Řecké pašije Bohuslava Martinů, které byly kritikou také odmítnuty.

Tišící účinky blues

Tvorba byla pro Tippetta otázkou posedlosti, která nikdy nepřichází z vlastní vůle, spíše je to hudba vnitřního světa, která strhává vůli tvůrce.

Umělec při plavbě v kolektivním nevědomí vytahuje obrazy, které pak zprostředkovává ostatním skrze slova, tóny, malbu.

"Vím, že jestli mám dostát hudbě uvnitř sebe, musí to být hudba mého celého organismu, hudba, která zmenšuje bolest, jsem si naprosto jistý, že moderní hudba a moderní umění není spiknutí, ale je to forma pravdy a integrity lidí, kteří toto umění praktikují upřímně a celou svou bytostí," řekl Tippett v jednom z rozhovorů pro BBC.

I blues, které Tippett tolik miloval a skládal má tišící účinky. Blues nemá vyvolávat smutek, nemá rozplakávat, říkal Tippett, blues vás má zbavit smutku.

Proč Češi Tippetta neznají?

V Česku je Tippett prakticky neznámý. Hudební publicista Pavel Klusák míní, že je to možná tím, že v Česku nikdy neproběhla taková představovací akce jako v Británii.

"Tippet byl v Británii hodně vydáván od 60. let, dostalo se mu tedy uznání později," uvedl kritik v rozhovoru pro BBC.

Tippet byl v Británii hodně vydáván od 60. let, dostalo se mu tedy uznání později Pavel Klusák, hudební publicista

V zemích, jako je Česko, se ale podle Klusáka představují nejvýraznější postavy moderní hudby. Zda se bude ten který skladatel hrát záleží hlavně na ostražitosti a chuti českých dramaturgů a orchestrů.

Moderní vážná hudba má podle Pavla Klusáka v Česku své posluchače. "Je otázka, kolik by měla posluchačů, kdyby se jejímu uvádění věnovalo víc pozornosti a peněz," říká kritik.

"Autorská práva stojí peníze, orchestrální hudba je náročná na prostředky a máme také dluhy k českým autorům," připomíná Klusák.

Britská hudba na tom nakonec ale v České republice není tak špatně. Národní divadlo například uvádí jednu z oper Michaela Nymana, tento skladatel by měl se svým ansámblem do Prahy ještě letos osobně přijet.