BBCCzech

Každý den jsme na televizních obrazovkách svědky velké hazardní hry, kterou někteří američtí odborníci označují za začátek čtvrté světové války, to jest řady válečných konfliktů se zeměmi ohrožujícími naši bezpečnost.

Americký prezident George Bush a britský premiér Tony Blair slíbili, že válka v Iráku učiní svět bezpečnějším. V arabsky hovořícím světě však tento konflikt prozatím vyvolal především šok a nepochopení, následované vlnou nenávisti.

Jak velkému riziku se Američany vedená koalice svým tažením za údajnou bezpečnost světa vystavila? Přinese svržení režimu Saddáma Husajna světu mír a bezpečnost slibované jak Gergem Bushem, tak Tonym Blairem? Jaké jsou možné příčiny zmíněné čtvrté světové války?

V první válce v Perském zálivu v roce 1991 učinila americká doktrína drtivého ozbrojeného zásahu přítrž invazi armády Saddáma Husajna do Kuvajtu.

Masovému nasazení pozemních jednotek předcházelo pět týdnů nepřetržitých leteckých útoků, které změnily operaci Pouštní štít v Pouštní bouři.

Vojska Saddáma Husajna byla poražena a vyhnána za kuvajtsko-iráckou hranici, na níž se vítězní spojenci tehdy zastavili - z amerického rozhodnutí.

Byla to válka vedená na otevřeném bitevním poli a technologická i početní převaha spojeneckých armád nedávala iráckým okupantům sebemenší šanci na vítězství.

"V minulém konfliktu jsme jim připravili pořádný šok. Tím chci říct, že jsme zabili dvacet, třicet, čtyřicet tisíc iráckých vojáků - nevím kolik jich bylo a myslím, že se to nikdy nedozvíme," říká generálmajor Patrick Cordingley, v první válce v Perském zálivu velitel britských jednotek zvaných Pouštní krysy.

Tato (druhá) válka v Perském zálivu je velmi odlišná. Její cíle jsou mnohem ambicioznější, ale počet nasazených spojeneckých vojáků je v porovnání s konfliktem před dvanácti lety údajně poloviční.

Rovněž taktika boje se liší. Prvnímu útoku pozemních sil nepředcházely dlouhé týdny leteckých náletů. A jak uvádí tento válečný zpravodaj na palubě amerického vojenského letounu, spojenečtí vojáci létali na začátku současného konfliktu přes obranné pozice irácké armády v plné síle:

"Byl to nervy drásající let. Před plnou protiletadlovou palbou nás nic nechránilo. Letěli jsme tak nízko nad iráckými radary, že se do nás mohl trefit kdokoli s jen trochu slušnou puškou. Dvacetiminutový let nám připadal jako celý život."

Tato válka je svým způsobem výjimečná. Nejde v ní ani tolik o to, kdo zvítězí, ale spíš o to, jakým způsobem bude vítězství vybojováno.

Americký válečný plán, na jehož přípravě se podílel americký ministr obrany Donald Rumsfeld, byl postaven na nasazení rychlých a pohyblivých jednotek.

"Rumsfeldova doktrína se zjevně opírá o ministrův názor, že technologie a znalosti nám umožňují nasadit dostatečnou sílu za předpokladu, že správně vyhodnotíte situaci a že psychologické a zvláštní operace, jakož i všechno ostatní, nevyžadují nasazení nejen drtivé, ale ani nijak zvlášť početné síly k dosažení vytýčených cílů," říká plukovník Robert Killebrew, americký vojenský stratég, který se podílel na přípravě války v Perském zálivu v roce 1991.

Američané vsadili vše na kartu co nejrychlejšího postupu k Bagdádu. Z ryze vojenského hlediska představovala tato strategie ohromné riziko. Pouhých osmdesát tisíc ozbrojených mužů a žen mělo obsadit zemi o velikosti Francie.

Zatímco americká vláda bez otálení odepsala režim Sadámma Husajna do starého železa, vpád spojeneckých vojsk do Iráku vyvolal v zemích islámského světa silné antipatie vůči Spojeným státům a těm, kdo se jim postavili po boku.

Masové demonstrace se po této snadno vznětlivé oblasti rozšířily jako pouštní požár, jak dokazují hlasy těchto protiamericky naladěných Egypťanů protestujících ve svém hlavním městě Káhiře.

"Jsem z Arábie. Mám vzkaz pro pana Bushe a pro pana Tonyho Blaira. Jste lháři. Jste gangsteři," nechal se slyšet jeden z arabských demonstrantů. "Nenávidím Američany. Nenávidím, co se děje ve světě. Všichni to odmítáme," přidal se další.

Americký ministr zahraničí a jeden ze strůjců vítězství spojeneckých armád ve válce v Kuvajtu v roce 1991, Collin Powell, zaujímá v Bushově kabinetu středovou pozici.

Powell nejenže vzal na vědomí protiamerické nálady, ale otevřeně zavázal budoucí americkou zahraniční politiku k řešení krizové situace v celé blízkovýchodní oblasti.

"Panují teď silné protiamerické nálady, ale za ty může především situace v Iráku a blízkovýchodní mírový proces. Až vyřešíme Irák a dosáhneme pokroku v mírových jednáních na Blízkém východě, pak lidé uvidí, že tento národ není proti žádnému náboženství, zvláště pak ne proti náboženství islámskému," řekl Collin Powell.

Lze namítnout, že protiamerické demonstrace v arabském světě provázely i první válku v Perském zálivu. Tentokrát se však situace liší v tom, že na rozdíl od roku 1991 se většina arabských vlád vyslovila proti současné válce v Iráku.

Protestní akce byly tentokrát hlasitější a početnější. To, že se Irák vůbec zmohl k významnějšímu vojenskému odporu, když koaliční jednotky vstoupily na jeho území, povzbudilo bojovnou náladu v celém arabském světě.

Je sice pravda, že mnoho iráckých vojáků složilo zbraně bez boje, Američané ale na cestě do iráckého hlavního města čelili často nečekaně velkému odporu. Jedna americká divize musela bojovat doslova o každý kilometr, jak o tom vypovídá jeden z amerických vojáků:

"Odpor, s nímž jsme se setkali, byl o něco větší, než jsme čekali. Někteří fanatici se převlékli z uniforem do civilu a stříleli na nás dál."

Ne že by Arabové nějak zvlášť milovali Saddáma Husajna. Ale mnohé potěšilo, že jeho jednotky trápily nepřítele, překazily dodávky zásob a zasloužily se na obětech na životech.

Politický analytik Muhammad Sáíd Saíd jednou větou vysvětlil všeobecně rozšířený názor o bojovém nasazení iráckých vojáků: "Snažili se, jak jen mohli, ale postavit se na odpor bylo otázkou kultury."

Nad bitevní vřavou se tak ozýval třeskot střetu dvou odlišných kultur. Některým americkým vojákům jen těžko dochází, proč na ně střílejí vojáci země, kterou oni přijeli osvobodit.

"Rozdíl v myšlení je třeba zapracovat do plánu vojenské operace. Připomíná mi to výrok Winstona Churchila, že při přípravě válečných plánů musíte mít někdy též na zřeteli, proti komu bojujete," říká vojenský stratég plukovník Robert Killebrew a dodává:

"Myslím, že jsme se příliš zaměřili na své vlastní teorie a nevěnovali jsme náležitou pozornost tomu, co od nás Saddám Husajn za posledních zhruba deset let odkoukal a jak tomu přizpůsobil svou valečnou strategii."

Reportáže válečných zpravodajů měly v průběhu prvního týdne iráckého konfliktu jedno společné téma: Iráčané bojují odhodlaněji, než jsme čekali.

Největší ztráty však vojáci protisaddámovské koalice utrpěli mimo zraky televizních kamer, jak potvrzují slova svobodníka Joshui Menarda:

"Když jsme projížděli Násiríjí, řekli nám, že bychom měli narazit jen na malý nebo vůbec žádný odpor. Ale když jsme sem pak přijeli, byla to úplně jiná káva."

"Odpor byl nesmírně tuhý, zatímco my jsme byli připraveni jen na to, co se dělo v první válce v Zálivu, kde iráčtí vojáci většinou jen skládali zbraně a vzdávali se. Tady se taky vzdávají, ale rozhodně to nejde tak hladce, jak jsme čekali," konstatoval svobodník.

Zřejmě nejsilnější odpor kladly krvelačné skupiny oddaných Saddámových stoupenců. Říkají si fidajíni neboli Saddámovi mučedníci.

Irácká televize je zobrazuje jako vlastenecké a vznešené divochy, kteří jsou připraveni bojovat a zemřít za svého prezidenta. Ve skutečnosti jde v mnoha případech o pouhé zločince propuštěné z vězení.

Slova chvály pro ně nenachází ani doktor Husajn Šáhristání, který v sedmdesátých letech působil jako hlavní vědecký poradce irácké komise pro atomovou energii:

"Tito lidé vděčí za všechno, co mají, současnému režimu a v minulosti se dopustili na iráckém lidu tolika zvěrstev, že se již nemohou vrátit ani k vlastním rodinám. Je známo, že někteří fidajíni zatýkají vlastní matky a sestry a předávají je příslušníkům bezpečnostních složek, kteří je pak znásilňují."

Podle irácké opozice připravoval Husajn fidajíny několik měsíců na partyzánskou válku. Své výpady přitom tito bojovníci často provádějí z upravených nákladních automobilů.

Zdá se, že tato Saddámova vojenská strategie je v Iráku otevřeným tajemstvím.

"Saddám nedávno dovezl z jihovýchodní Asie čtrtnáct set nákladních automobilů. Stalo se tak v rámci programu Ropa za potraviny a podle plánu měla být tato vozidla použita v zemědělství," říká mluvčí jedné z opozičních skupin doktor Saláh Šajchlí.

"Sotva však auta dorazila do Iráku, nechal je Saddám obrnit, vybavil je kulomety a dnes je spolu s tisícovkami dalšími používají fedajíni."

Britský ministr obrany Geoff Hoon však v rozhovoru pro BBC odmítl, že by ho odpor takzvaných fidajínů a ozbrojených přívrženců strany Baas překvapil:

"Nepřekvapilo nás to. Šokovalo nás však, jak daleko jsou tyto jednotky ochotny zajít při ohrožování příslušníků ozbrojených složek a očividně také civilního obyvatelstva."

Názor, že koaliční síly podcenily odpor Iráčanů, odmítl také mluvčí americké armády, brigádní generál Vincent Brooks:

"Nemyslím si, že jsme nepřátelské akce podcenili, a naopak se domnívám, že jsme s nimi počítali. Jejich konkrétní podobu však nikdo předem nezná, protože nelze přesně předvídat, jakým způsobem se bude bitva vyvíjet."

Po prvním týdnu bojů počáteční optimismus ochabl a vystřídaly ho zakaboněné tváře. Jeden z amerických generálů připustil, že nepřítel, jemuž koaliční síly čelí, se poněkud liší od předválečných modelů. Rozhodně se nejedná o procházku růžovým sadem, jak bodře předvídali někteří propagátoři války.

Ve Washingtonu se po prvním týdnu válčení začala Bushova administrativa a generálové v Pentagonu navzájem obviňovat, kdo je za vzniklou situaci zodpovědný.

Roli předsedy sboru náčelníků štábů zastává generál Tommy Franks. Jeho nadřízeným však není nikdo jiný než jeden z "jestřábů" v americké administrativě, ministr obrany Donald Rumsfeld.

Plukovník Robert Killebrew však má o Rumsfeldově účasti na válečném plánování jisté pochybnosti:

"Ve struktuře americké administrativy je neobvyklé, aby se ministr obrany osobně podílel na plánování bitev a prosazoval vlastní filozofii války. Naposledy se k něčemu takovému uchýlil ministr obrany McNamara během vietnamské války."

"Příčinou současných třenic je tak do jisté míry skutečnost, že ministr obrany upřednostňuje odlišný styl válčení před stylem, který v Pentagonu existoval, než ministr nastoupil do úřadu," konstatuje plukovník Killebrew.

Tomu se však Donald Rumsfeld pochopitelně brání: "Tento válečný plán je válečným plánem Toma Frankse. Byl pečlivě připravován po dobu mnoha měsíců. Nejvyšší činitelé ho důkladně prodiskutovali nejméně při čtyřech či pěti příležitostech."

Podle plukovníka Killebrewa však bylo napětí mezi ministrem obrany Rumsfeldem a jeho hlavními vojenskými plánovači zcela zjevné. Rumsfeld je navíc podle něj "velmi tvrdý chlap".

Rizika Rumsfeldovy doktríny války 21. století, která by měla být rychlá, pružná a nalehko vedená, vyšla najevo ve chvíli, kdy se dlouhý klikatý had zásobovacích tras stal terčem iráckých útoků.

Generál sir Michael Rose, který působil jako velitel mírových sil OSN v Bosně a Hercegovině, se tomuto vývoji nijak nepodivuje.

"Moderní technologie na bitevním poli spotřebují ohromné množství energie, ohromné množství paliva, ohromné množství střeliva, a dokonce i ohromné množství baterií. Kromě toho mají velmi zranitelnou a protáhlou komunikační linii. Při konvenční válce by měl tuto komunikační linii chránit přinejmenším jeden pluk nebo brigáda."

Američané nazvali tuto válku "Operace irácká svoboda", přestože se nikdo běžných Iráčanů neptal, zda je bombardování jejich země cenou, kterou jsou za osvobození od Saddáma ochotni zaplatit.

Ve snaze být vnímáni jako osvoboditelé shazovali američtí vojáci na území Iráku letáky a vysílají sdělení o svobodě.

Saddám naopak líčí koaliční síly jako dobyvatele. Toto stanovisko snadno nachází sluchu v arabském světě, který má bohaté vzpomínky na někdejší křižácké výpravy.

Saddámovi tak stačí jedna televizní stanice, na níž mohl promlouvat k národu a brojit proti nájezdníkům. Při apelech na irácké vlastenectví přitom státní televizi postačovala i ta nejmenší vítězství.

Když fidajínští povstalci sestřelili americký vrtulník Apache, prohlásila irácká televize, že helikoptéru sestřelil starou puškou jistý vlastenecký rolník. Pro Iráčany je to boj Davida s Goliášem.

Vlastenecké výzvy zřejmě působí i na mnoho obyčejných Iráčanů, kteří nemají Saddáma nijak v lásce. K roli sdělovacích prostředků se vyslovil také plukovník Robert Killebrew:

"Myslím, že bylo katastrofální chybou nechat iráckou televizi vysílat. Domnívám se, že v rané fázi války bychom neměli činit závěry o jejích konkrétních aspektech, neboť dějiny je mnohdy zhodnotí jinak."

"Již nyní se však odvažuji prohlásit, že naší nejzásadnější chybou v této válce až dosud bylo, že jsme irácké televizi a rozhlasu umožnili pokračovat ve vysílání. Tato dvě média měla být zničena hned první den a Saddám Husajn měl být dnes mlčenlivým uprchlíkem kdesi v Bagdádu," nechal se slyšet Robert Killebrew.

Američané bombardovali budovu ministerstva informací, avšak irácká televize přestala vysílat teprve dvacátý den války.

Britský ministr obrany si je vědom, že televizní vysílání bylo jednou z nejsilnějších zbraní Saddámova režimu, ale pro zvolený postup má vlastní vysvětlení.

"V této kampani se snažíme nejen o co největší vojenský úspěch, ale zároveň chceme zachovat infrastrukturu země v co nejlepším stavu," uvedl Geoff Hoon.

Bylo by však nereálné předpokládat, že v širším arabském světě, za hranicemi Iráku, všichni ti, kteří chtějí jít se zbraní v ruce proti Američanům a Britům, jsou otroky Saddámovy propagandistické mašinérie.

Od začátku války se někteří Iráčané vraceli do vlasti z Jordánska s tím, že chtějí bojovat za vlast.

"Proč by měla koalice osvobozovat Irák? Irák není okupován. Irák by měli bránit jeho vlastní lidé, jeho lidé ho uhájí, a když někdo překročí hranici, šlápneme mu na hlavu," prohlásil jeden z Iráčanů.

"Přicházejí sem z hrabivosti, chtějí ropu a obsadit celý Irák. To my nepřipustíme. Budeme bránit Irák, i kdybychom se měli obětovat do posledního muže," míní druhý.

Pro arabské politiky a diplomaty je tento postoj Iráčanů pochopitelný. Tito Iráčané věří, že byli napadeni bezdůvodně, bez mandátu OSN. Oni neudělali nic, co by poškozovalo Američany nebo Brity.

Podcenili američtí vojenští plánovači Iráčany, kteří sice možná nenávidí Saddáma Husajna, ale jsou oddaní buďto arabskému nacionalismu nebo své zemi?

Poslední vývoj událostí tomu nenasvědčuje. Záběry obyvatel Bagdádu, kteří strhávají gigantickou Saddámovu sochu, obletěly svět.

Ještě před pár dny však americký generálmajor Patrick Cordingley, veterán války v Zálivu a velitel jednotek Pouštní krysy, dával zřetelně najevo, že Američané reakci Iráčanů podcenili:

"Je to nepochybné. Vidíte přece, že na Američany opravdu nepohlížejí jako na osvoboditele. Řekl bych, že Američané jsou přímo nenávidění, protože to je pravděpodobně ten správný výraz. Jsou v oblasti velmi nenáviděným národem, přestože se snaží být nápomocni. Tak je teď vidí Arabové. Myslím, že to hraje velmi důležitou roli."

Ještě v polovině týdne, kdy se irácký režim Saddáma Husajna podle všeho zhroutil, byly reakce ostatních arabských států smíšené. A to i přesto, že se ukázalo, že americká rétorika o "osvobozování Iráku" nemusí být jen pouhou propagandou.

Jordánsko a Kuvajt sice reagovaly pozitivně, avšak v ostatních zemích bylo znát znepokojení ze silné přítomnosti Američanů v hlavním městě arabského státu.

Saúdský ministr zahraničí, princ Saúd Faisal, vyzval k brzkému ukončení toho, co označil za cizáckou okupaci Iráku. A v Londýně vycházející list Al-Haját dokonce přirovnal tuto událost k vítězství Izraele nad Palestinci v roce 1948.

Role arabských médií v konfliktu se vůbec stala předmětem vášnivých diskusí. Například záběry, které přinesla televize Al Manar a které oběhly celý Blízký východ, se snadno mohly stát rozbuškou další nenávisti.

Islámští fundamentalisté blízcí skupině Hizballáh dokonale zneužili slov amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda: "Zbraně, které používáme, jsou tak přesné, že se o tom nikomu ani nezdálo."

Reportáž a použité obrázky vyzněly tak, že Američané a Britové s obrovskou přesností mířili na irácké civilisty.

Rychle se šířící antiamerikanismus se ozýval ještě hlasitěji z ulic arabských měst i v tak umírněné zemi, jako je Maroko. Podle místního komentátora protestující vykřikovali: "Všichni jsme teď Iráčané."

Ani pamětníci jako bývalý agent CIA Robert Baer nepamatují tak silné protiamerické nálady:

"Na Blízkém východě jsem nikdy nezažil tak silný antiamerikanismus. Tvrdí, že nemají nic proti vám jako Američanovi, ale 'ten váš prezident, prezident Bush, je prý fašista. Buď je to blázen, nebo je na náboženském křižáckém tažení'. Nerozumějí tomu."

Teď se navíc irácký režim může těšit z toho, čemu sám říká "nekonvenční" zbraně. Ti, kteří je ovládají, rozhodně nepotřebují příliš povzbuzovat.

"Díkybohu jsem dnes přišel jako svatý bojovník. Zanechal jsem doma v Egyptě čtyři dcery, syna a matku, které ochraňuje Bůh a proroci. Zaslíbil jsem se službě Bohu, jeho prorokům a prezidentu Saddámovi. Nemám v úmyslu se vrátit domů. Z Boží vůle zahynu jako mučedník," říká Egypťan.

Možná jde jen o další trik irácké televize - možná. Ale existují věrohodné zprávy o tisícícovkách Palestinců, Jemenců, Tunisanů a Saúdů, kteří se shromáždili v táboře na okraji Bagdádu.

Američané tvrdí, že tato válka znemožní, aby se irácké zbraně hromadného ničení dostaly do rukou Al-Káidy. Zatím se o jejich existenci našly jen nepřímé důkazy.

Ještě méně jasnější je propojení Iráku s teroristickou sítí Al-Káida. I kdyby takové spojení před válkou neexistovalo, některé arabské vůdce by mohlo brzy napadnout ho vytvořit.

Egyptský prezident Husní Mubarak vyslovil tyto obavy nahlas: "Ve světě bude více terorismu a teroristické sítě to budou popírat a místo jednoho Bin Ladina budeme mít stovky Bin Ladinů."

Egyptský prezident je nejvyšším představitelem arabského státu a pokud si on myslí, že koaliční síly prostřednictvím války nezničí ohniska světového terorismu, nýbrž se zaslouží o jeho rozkvět, co si asi myslí britský ministr obrany Geoff Hoon?

Ministr Hoon uvedl, že bere varování arabského vážně. Podle něj to však nijak nesnižuje legitimitu vojenského zásahu s cílem odstranit strašlivý režim Saddáma Husajna.

Americké tanky mezitím vjely do ulic Bagdádu a teroristické akce se až dosud omezily na několik ojedinělých sebevražedných útoků. Napětí v oblasti však stále doutná a nelze vyloučit, že teroristické útoky brzy naberou nevídanou intenzitu.

Dá se předpokládat, že odpor nejhouževnatějších či nejzoufalejších skupin Iráčanů opadne teprve ve chvíli, kdy koaliční jednotky dopadnou Saddáma Husajna - živého či mrtvého. K tomu však budou nezbytně potřebovat pomoc informátorů, kteří jsou mu blízcí.

To však nevyhnutelně vyvolává otázku: měla CIA vůbec někdy spolehlivou síť agentů v Bagdádu a vůbec v celém Iráku?

Odpověď bývalého agenta CIA Roberta Baera, který se na oblast Blízkého východu specializoval téměř 20 let, je bohužel záporná.

"Ne, vůbec ne. Nebyl tam doslova nikdo. Byla to uzavřená země. Nazývali jsme ji "zakázanou oblastí". Bylo téměř nemožné zjistit, co se tam děje. Saddám byl tvrdý oříšek, a nikdo tam za třicet let příliš nepochodil."

Saddám má mnoho dvojníků, avšak ať už je živý, nebo mrtvý, jeho dny jsou zcela jistě sečteny. Způsob jeho odchodu přesto povzbuzuje nejen protiamerické nálady, ale i nepřátelské reakce přímo v Británii.

"Arabové na tuhle válku nezapomenou," míní Ali Muhsín Hamíd, velyslanec Ligy arabských států ve Velké Británii:

"Před několika dny jsem slyšel jednoho britského politika hovořit o tom, že Británie nikdy nezapomene na války s Francií, které se odehrály před několika staletími. Takže my na tuto válku také nikdy nezapomeneme."

Američtí vojáci rozrážející dveře prezidentského paláce v Bagdádu, padající sochy Saddáma Husajna a skupiny rabujících Iráčanů, to jsou úvodní záběry filmu o novém uspořádání světa, v jehož čele stojí Amerika a trochu jí pomáhá její nejbližší spojenec Tony Blair.

Tito vůdcové dovedou válku za každou cenu do konce, protože jsou si oba dva jistí, že na jejím konci bude mír a bezpečnost na celém světě. Prezident Bush se zjevně cítí veden vyššími zájmy:

"Tyto oběti jsou ve vyšším zájmu - v zájmu obrany našeho národa a světového míru. Uplatňujeme sílu naší země, abychom zajistili bezpečnost a sloužili spravedlnosti - a my zvítězíme."

Zatím se však zdá, že abychom zajistili světový mír, musíme se zapojit do války, která potrvá několik desetiletí. Po Iráku budou následovat další země, které Amerika pokládá za hrozbu národní bezpečnosti.

Nejdříve se ale musí změnit tvář Blízkého východu. Tvrdí to alespoň bývalý šéf CIA James Woolsey, který je blízký "jestřábům" v Bushově administrativě:

"Myslím, že tato čtvrtá světová válka bude trvat podstatně déle než ta první nebo druhá. Doufejme, že to nebude celé čtyři desetiletí jako v případě studené války."

Pokud je tato apokalyptická předpověď pravdivá, pak se Tony Blair a George Bush nemohli pustit do riskantnějšího podniku.