Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Pavel Vondra

Irák má hned po Saúdské Arábii nejrozsáhlejší naleziště ropy na světě.

Iráckého diktátora čeká rozhodující konflikt

Mohl by být jednou z nejbohatších zemí naší planety, místo toho jeho historii, přítomnosti a dost možná i budoucnosti dominují válka, teror a zrada.

Jaká je odvrácená tvář režimu Saddáma Husajna v Iráku?

A jaké jsou výhledy na budoucnost této země po očekávaném pádu iráckého diktátora?

Lepšího vůdce není

Nacházíme se v irácké metropoli Bagdádu. Lidé oslavují muslimský svátek Eíd a na otázky reportéra BBC všichni svorně odpovídají, že lepšího vůdce než je Saddám Husajn by si nemohli přát a že jakákoli případná válka proti jeho režimu by měla jediný cíl - zničit bohatství Iráku: "Jde jen o ropu a o to, jak moc po ní Amerika baží."

Na okázalosti, s jakou Iráčané Saddámu Husajnovi vykazují naprostou oddanost a úctu, je něco zarážejícího.

"Lidé naprosto stojí za svým vůdcem. Milují Saddáma. Každý z nich je stoupencem jeho strany Baas," říká jeden z nich. "Je naším otcem, bratrem, vodou, kterou pijeme. Když máme žízeň, on ji utiší," dodává druhý.

Iráčané, kteří svou zemi opustili, aby se mohli svobodně vyjadřovat, to vidí jinak. V době, kdy se Amerika chystá na válku, se konečně odvažují rozmýšlet o lepší budoucnosti pro svou vlast.

Za jejich odhodlaností odstranit nenáviděný režim stojí jejich osobní zkušenost s iráckým diktátorem:

"Nikdo skutečnou situaci uvnitř Iráku nezná. Nikdo neví, jak moc lidé trpí. A toto utrpení trvá už let - od té doby, kdy se krvavý diktátor chopil moci," konstatuje jeden z předáků irácké opozice Bayan Jabor.

Jsme na severu Iráku v kurdské části země, kterou chrání americké a britské vojenské letouny. Tady lidé onoho muže, jemuž obyvatelé Bagdádu deklarují oddanost a lásku, upřímně nenávidí.

Když loni Saddám Husajn uspořádal referendum o svém setrvání v prezidentském úřadě, podpořilo ho plných sto procent obyvatel hlavního města. Tady je jeho podpora doslova a do písmene nulová.

V 80. letech, kdy byl ještě stále přítelem Západu, říkají Kurdové, Husajn zplynoval a zabil sto osmdesát tisíc lidí. Mezi Kurdy byste těžko hledali jediného zastánce protiválečných demonstrancí, k nimž dochází prakticky v celém světě.

"Zasáhněte proti němu, protože když to neuděláte, zaútočí on na nás svými chemickými zbraněmi," volá kurdská dívka. "Je krutý, je to tyran. Nic jiného za tím nevězí," přidává se muž.

Kořeny vztahů

Abyste pochopili, proč lidé v různých částech Iráku Saddáma Husajna buď zbožňují nebo nenávidí, musíte znát historii této země i brutální úlohu, kterou v ní irácký diktátor sehrál.

Irák vznikl v roce 1921 jako výtvor plánovačů britského impéria, jemuž bylo po první světové válce toto území, obývané Kurdy na severu, sunnitskými muslimy uprostřed a šíitskými vyznavači islámu na jihu, svěřeno do správy.

Britové doslova z ničeho vytvořili monarchii a na její trůn dosadili krále Fajsala I. Ten se sice s obyvatelstvem nedělil o zisky pramenící z obchodu s ropou, na druhou stranu však za jeho vlády bylo popraveno všehovšudy šest lidí - čtyři Kurdové a dva komunisté. To vše se však mělo změnit.

Počátek spirály

V roce 1958 došlo ke státnímu převratu vedenému skupinou odbojných armádních důstojníků, při němž byl zavražděn třiadvacetiletý král Fajsal II.

"Slíbili jim bezpečný odchod z paláce za předpokladu, že opustí zemi," vypráví Šaríf Alí bin al-Husejn z iráckého Hnutí za konstituční monarchii, který je synovcem tehdejšího korunního prince:

"Jeden z armádních důstojníků ale najednou zahájil palbu ze svého samopalu a zabil krále, korunního prince, královu babičku, tetu a několik členů jeho ekipáže, kteří jej na odchodu doprovázeli. To stálo na počátku spirály násilí, kterou můžeme sledovat ještě dnes."

Po převratu se na krátkou dobu Kurdové, sunnité i šíité dělili o moc, pak ale přišla série převratů a v roce 1969 se se arabská nacionalistická strana Baas ujala moci natrvalo.

Saddám, který u baasistů kdysi začínal jako člen speciálních zásahových jednotek, stoupal tak vytrvale vzhůru, až se z něj po puči stal prezident.

V Bagdádu o něm kolovaly zvěsti, že jednoho ze svých protivníků osobně hodil do nádrže s kyselinou. Z Iráku se stala republika strachu.

Saddám provedl invazi do Íránu, při níž zahynul jeden milión lidí. O jedenáct let později napadl Kuvajt. Po celou dobu jeho vlády byla opozice brutálně potlačována.

Těžká dohoda opozice

Časy se však mění a dnes, kdy je naděje na Husajnovo svržení větší než kdykoli předtím, se představitelé exilové opozice Kurdů, šíitů i sunnitů sešli, aby sjednotili další postup.

"Jsme přesvědčeni, že rozličné opoziční skupiny sehrají v budoucnosti Iráku důležitou roli, až se irácký lid dočká a bude osvobozen od režimu Saddáma Husajna," říká náměstek amerického ministra zahraničí Douglas Feith.

Na svém prvním setkání se však šedesát pět pečlivě vybraných představitelů irácké opozice nemohlo dohodnout ani na zasedacím pořádku.

Jedna věc je přesto spojuje, a to nenávist k osobě Saddáma Husajna, který v minulosti jednotlivými skupinami rozděleného iráckého národa hýbal jako figurkami na šachovnici podle toho, jak se mu to nejvíce hodilo.

Sunnitská menšina má zřejmě nejvíce co ztratit, neboť za vlády strany Baas byla relativně privilegovanou skupinou. Kurdové na severu země byli už tolikrát zrazeni, že se obávají dalšího opakování historie.

Šíité na jihu země, kteří byli Husajnovým režimem systematicky utlačováni, přestože mají mezi iráckým obyvatelstvem dvoutřetinovou většinu, zase žehrají na to, že je Západ zradil a nechal Saddáma zbytečně dlouho u moci.

Pronásledování příbuzných

Šíita Bayan Džabor je jedním z pětašedesáti vybraných představitelů opozice. Přestože sám žije v exilu, jeho rodina zůstala v Iráku, což mu dává i ryze osobní motivy k prosazování změny režimu, protože když Saddám na někoho osobně nemůže, zaměří se na jeho rodinu.

Bayan už přišel o třináct blízkých příbuzných. Když se tajné policii nepodařilo přinutit jeho bratra, aby přiměl Bayana k návratu do vlasti, donutili ho alespoň, aby vypil neznámou tekutinu.

"Řekl své ženě, že má bolesti na srdci," vypráví Bayan Jabor o svém sourozenci. "Pak zůstal na zahradě se svým jednoročním synkem Komaelem, bylo léto. Hrál si s ním a nejednou z ničehonic padl na zem a byl mrtev. Úplně pro nic za nic. Vůbec se do politiky nemíchal, byl to jen obchodník."

Saddám Husajn ukázal svou nelítostnou tvář nesčíslněkrát. Otrava příbuzného nepohodlného emigranta je v seznamu položek jeho krutovlády tou méně významnou událostí.

Naopak jednou z těch proslulejších, pochopitelně nechvalně proslulých, bylo potlačení povstání tzv. Arabů z bažin, šíitských obyvatel Iráku, kteří v úrodných nížinných oblastech mezi řekami Eufrat a Tigris žijí od úsvitu dějin.

Jejich kdysi bohatá a prosperující společnost čelila za vlády Saddáma Husajna systematickému útlaku. V bažinách při ústí mezopotámských řek do Perského zálivu se tedy vedle rákosí začalo dařit také šíitskému odporu.

Poté, co Američané v roce 1991 vyhnali z Kuvajtu irácké síly, zastavili svůj vítězný postup v Basře, hlavním městě šíity obývaných jihoiráckých mokřin.

George Bush starší, otec současného amerického prezidenta a jeho tehdejší předchůdce, vyzval tamní lid, aby se sám chopil iniciativy a proti Saddámu Husajnovi povstal.

Obavy z fundamentalismu

Iráčtí Arabové z bažin vzali amerického prezidenta za slovo. Město Basra rezonovalo jejich bojovým pokřikem "Alláh je veliký". Ovšem od té chvíle šly věci s kopce.

"Bojíme se, že americké síly odejdou. V takovém případě nás Saddám pobije," obává se jeden z obyvatelů z Basry.

Proč se nakonec americké síly stáhly? Protože ještě víc než Saddáma se bály šíitského fundamentalismu, který mohly pozorovat na druhé straně hranice v Íránu.

V obavách, že by v Bagdádu mohl být nastolen podobný režim jako v Teheránu, nakonec Američané přenechali Irák Saddámovi. Šíitské povstání bylo potlačeno, Saddámovy republikánské gardy pobily možná dvě stě tisíc lidí.

Na Husajnův příkaz bylo rovněž zahájeno odvodňování úrodných mokřin. Kolébka civilizace z předbiblických dob byla přeměněna v písečnou pustinu. Saddám nezničil jen šíitský odpor, ale celou krajinu.

Čerstvý hrob

Hledání stop po událostech starších více než deset let přivedlo reportéra BBC Johna Sweeneyho do spletitých uliček syrského hlavního města Damašku.

Tam se setkal s mužem, který se odkrýváním minulosti živí - s hledačem pokladů, nebo spíše vykradačem hrobů, který prohledává archeologická naleziště v naději, že si z nich odnese něco zpeněžitelného.

Když však se svými přáteli prohledával okolí města Ur, podle knihy Genesis rodiště praotce Abraháma, které se nachází nedaleko Basry, narazil na hrob až nepříjemně čerstvý. Takhle svůj nález popsal nad mapou reportérovi BBC:

"Tady ta oblast je zhruba místem onoho masového hrobu. Já sám jsem tam napočítal víc než sto těl a dohromady s přáteli jsme jich našli ještě mnohem víc. Rozdělili jsme to místo do několika sekcí a každý z nás prohledával jednu. Někdo napočítal padesát, když ale stejné místo prohlížel někdo jiný, našel i víc, tak jsme si říkali, že kdybchom kopali hlouběji, najdeme asi ještě mnohem víc těl."

"Celkový počet jsme odhadovali tak mezi stopadesáti a dvěmi sty. Všichni to byli muži, ale nic víc se určit nedalo, moc toho z nich nezůstalo. Viděli jsme některé proděravěné lebky, jako kdyby ti lidé byli střeleni do hlavy," dí hledač pokladů.

Surové výslechy

Masových hrobů jako je ten, na který narazil syrský hledač pokladů, je víc - a víc je také svědků, kteří na vlastní kůži zažili hrůznou podstatu Saddámovy diktatury, neboť jeho válka proti šíitům v roce 1991 zdaleka neskončila.

John Sweeney se v Damašku setkal s manželkou šíitského aktivisty, který se před několika měsíci začal skrývat. Tajná policie si jeho rodinu v jižním Iráku našla. Nejprve mučili manželku, když z ní ale nic nevypáčili, zaměřili se na děti.

"Když přivedli mé děti, šokovalo mě, co jsem viděla. Zbili je a popálili jim kůži. Půl dne je mučili. Nakonec řekli 'Dobrá, necháme tě být, ale zjistíme, jestli se tady tvůj manžel někde neskrývá nebo jestli opravdu nevíš, kde je. Zůstaneš tu přes noc'. Nakonec jsme tam ale zůstali déle a mučení pokračovalo," líčí utrpení žena aktivisty.

"Řekla jsem jim 'Prosím, přiveďte mi mé děti. Dám vám, co budete chtít, jenom mi je přiveďte. Jeden z mých synů má tyfus a potřebuje léky. Je chronicky nemocný a může ochrnout nebo zemřít'. Oni mi na to řekli, že plácám nesmysly. Když ho pak přivedli, málem jsem ho nepoznala, měl tmavé kruhy pod očima, vypadal jako kostlivec, jako kdyby mu vysáli všechnu krev. Řekla jsem jim 'To není můj syn, co jste mu udělali?'," vzpomíná žena a dodává:

"Nikdy jim to neodpustím a prosím Boha, aby se jim pomstil. Chci, aby na ně Američani zaútočili. Nechci, aby umíraly děti, ale režim musí padnout. I kdybych jim jednoho dne dokázala odpustit, jsou tu další, kteří to nedokážou."

I přes nesmírné utrpení šíitského obyvatelstva jeho političtí představitelé okolní svět ujišťují, že žádná krvavá lázeň se opakovat nebude.

"V Iráku je opravdu dobrá společnost. Mezi sunnity a šíity panují dobré vztahy, může mezi nimi docházet i k sňatkům. Nemyslím si, že by se po pádu režimu mohlo něco stát," říká Bayan Jabor.

Útěk do hor

Kurdům se v horách severního Iráku za vlády Saddáma Husajna nedaří o nic lépe než šíitům v nížinatých oblastech iráckého jihu.

"Saddám mi zabil tři bratry. Jeden byl na policejní stanici otráven thaliem a dva zahynuli při nachystané dopravní nehodě," svěřuje se Hošjar Zebarí, který zastupuje Kurdy v opoziční radě.

Kurdové utekli po povstání do hor

Symbolem Saddámovy krutosti vůči Kurdům se stalo zejména město Chalabdža. Chemický útok z roku 1988, při němž zahynuly ženy, děti a dokonce i domácí zvířata, pozornosti světa díky přítomnosti televizních kamer neunikl. Stejný osud desetitisíců dalších Kurdů během 80. let však zůstal víceméně nepovšimnut.

Když Američané Iráčany v roce 1991 vyzvali k povstání proti režimu Saddáma Husajna, Kurdové jejich výzvy rovněž uposlechli. Stejně jako šíity je ale pak stihl Husajnův hněv, když Američané dali od vzpoury ruce pryč a nechali iráckého diktátora, aby povstání brutálně potlačil.

Statisíce Kurdů utekly před iráckými vládními silami na sever do hor. V nehostinném klimatu jich v provizorních táborech spousta zahynula. Chudoba zdejších z prken sbitých domků ostře kontrastuje s bohatstvím, které se skrývá v nezměrných ropných nalezištích Iráku.

Saddám musí padnout

Odhodlání Kurdů zbavit se Saddáma Husajna nezná hranic. S nebezpečím z jeho strany se potýkají prakticky dennodenně. Ušetřeny nejsou ani malé děti.

Reportér BBC narazil v jedné z vesnic severního Iráku na pastevce, jemuž Saddámovi vojáci zastřelili čtrnáctiletého syna. Osudový den popisuje chlapcův nejlepší kamarád, který byl s ním, když se to stalo:

"Pásli jsme s kamarádem krávy a hráli si. Viděli jsme, jak vojáci opustili své základny. Byli jsme od nich dost daleko, oni po nás ale stejně začali střílet a zasáhli mého kamaráda do boku. Byl ještě naživu, několik set metrů jsme ho nesli a on potom umřel."

Život na okraji kurdské oblasti není dnes o nic bezpečnější. Otec zastřeleného chlapce však v sobě živí naději:

"Nechceme nic jiného než aby Bůh odstranil Saddáma, který nám celou dobu působí utrpení. Není snad jediný kámen, u něhož by nebyl zabit nějaký Kurd, žádná řeka, kde nebyli Kurdové pobiti. Necheme, aby tahle vláda v jakékoli podobě přežila."

Někteří lidé na Západě si myslí, že válka je špatným řešením, protože při ní zahyne mnoho nevinných Iráčanů. Co si o tom myslí sám pastevec?

"Pokud jde o mě, i kdyby nás měla zemřít polovina, stojí to za to, jestliže se při tom podaří odstranit Saddáma. Válka není dobrá, ale ten člověk už zabil tolik našich lidí a způsobil tolik utrpení a škody. V roce 1988 bezdůvodně zmaskaroval tisíce našich lidí, celkem 182 tisíc nevinných ubohých Kurdů. Pořád ještě nevíme, kde naši milovaní skončili."

Pokud Saddámova vláda padne, budou se Kurdové radovat. Jak potom ale obyčejní lidé ovládnou svůj vztek, který dnes pociťují vůči těm, kteří mu pomáhají?

"Postoj politického vedení je nemstít se a nebrat zákon do vlastních rukou. Budoucnost země je důležitější. Myslím si, že role Kurdů v ní je životně důležitá. Půjde o jakési vyvažování mezi sunnity a šíity a také o prosazování umírněnosti," odpovídá kurdský zástupce v přípravném výboru irácké opozice Hošjar Zebarí.

Loajalita za ropu

Ne každý však za Saddámovy vlády trpěl. Loajalitu mnohých sunnitských Arabů si irácký diktátor koupil za ropné bohatství své země. Přestože tvoří zhruba jen patnáct procent celkové populace, představuje Saddámova oblíbená sekta vládnoucí menšinu.

V Saddámově kabinetu jsou zastoupeny různé irácké skupiny - šíité, Kurdové i křesťané. Jeho speciální prezidentské gardy však sestávají výhradně ze sunnitských bojovníků.

Přinejmenším oni mu zůstanou po boku až do té doby, než jim americké bomby zavelí jinak. Saddám jim přikázal bojovat za něj do poslední kapky krve, jinak je pouliční dav rozcupuje na kusy.

Někteří sunnitští důstojníci však přesto z Iráku prchli a nyní se vydávají za demokraty. Je to i příklad Wafika al-Samarraje, sunnitského zástupce v přípravném výboru irácké opozice, jehož se reportér BBC John Sweeney zeptal, zda mu Saddám také zabil někoho z rodiny:

"Ano, několik mých příbuzných a nejbližších přátel. Dohromady víc než patnáct osob," odpovídá důstojník. Na otázku, zda může uvést koho přesně, odvětí: "Pamatuju si každého z nich, ale nemyslím, že bych se měl pouštět do takových podrobností."

Úryvek rozhovoru

Vy jste ale Saddámovi sloužil v průběhu irácko-íránské války, během protikurdské kampaně, během vysoušení domoviny jihoiráckých Arabů z bažinatých oblastí I během násilného potlačení jejich povstání. Nemyslíte, že i Vy máte na rukou krev?

"Mohl byste prosím na minutku vypnout to nahrávání?"

Na té otázce ale není nic špatného.

"Ne, Vy jste říkal, že ten program bude o budoucnosti Iráku po pádu Saddáma Husajna, a teď se tu zaobíráme historií."

Dobře, možná to je historie, ale jak očekáváte, že Vás například šiité či Kurdové nebo obyčejní Iráčané přijmou za svého představitele, když máte na rukou krev? Já to netvrdím, já se jen ptám.

"Já Vám tedy odpovím, I když Vaše otázka je poněkud nezvyklá. Já jsem po celou dobu, o níž mluvíte, nebyl ředitelem vojenské rozvědky."

Takže jste nikoho nemučil?

"To není má odpovědnost a já jsem ve vojenských bezpečnostních službách nikdy nepracoval."

Nebojíte se, že vaši lidé budou po pádu Saddámova režimu zmasakrováni?

"Řeknu Vám to ještě jednou. Počet vojenských důstojníků ze Saddámova rodného města Tikrit, kteří byli popraveni či eliminováni, je pravděpodobně vyšší než celkový počet popravených důstojníků ze všech ostatních iráckých měst dohromady."

V pasti

Přestože Wafic al-Sammaraj evidentně lže, když tvrdí, že nikdy nepracoval pro vojenské bezpečnostní služby, v jednom má pravdu - sunnitští Iráčané jsou opravdu v pasti.

Posledních dvacet let strávili Saddámovi po boku a nyní se mohou jen obávat, co se stane po jeho očekávaném pádu. Přitom i ti, kteří pro Saddáma vraždili, a to vztahuje na prakticky každého armádního důstojníka, se často sami stali oběťmi, jako bývalý plukovník, s nímž se reportér BBC John Sweeney setkal.

Po čase stráveném v jednom ze Saddámových gulagů je jeho tělo navždy zjizvené: "Co jsem tam viděl? Bože, i když často říkáme, jak moc je člověk krutý, slovy se nedá vypovědět, k jakým ukrutnostem tam dochází."

"Co se mi natrvalo vrylo do paměti je křik ženy, který jsem ve vězení slyšel. Bylo to sice vězení pro muže, ale já jsem jasně slyšel křičet ženu. Její pláč chvíli trval a pak najednou prudce ustal. Slyšel jsem, jak lidi prosí Boha o pomoc, ale nikdo nic neudělal."

"Kdybych Vám ukázal prsty u nohou, viděli byste, že mi strhli všechny nehty. Já jsem přitom nic protistátního neplánoval, nechtěl jsem ohrozit Saddámovu pozici. Jediné, co se stalo, bylo, že můj otec a má tchýně opustili Irák," dodává plukovník.

Nejhorší rána přišla, když vojenská rozvědka přivedla plukovníkovu těhotnou ženu. Mlátili ji do podbřišku tak silně, až o dítě přišla.

Nezdařená revoluce

Plukovník sloužil v roce 1991 v Basře, když se odtamtud Američané stáhli a Saddámovy síly potlačily povstání šíitů. Nezdařená revoluce začala na předměstí Hajaníja:

"Všude kolem byli mrtví lidé, hlavně v Hajaníje. Tamní lidé to vědí. Já jsem v Basře sloužil a vím to taky. Až lidé uslyší mé svědectví, moc je to rozhněvá. Mnoho lidí bylo v Basře pohřbeno přímo na ulici. Pokud existovalo podezření, že se někdo na povstání podílí a nebyl k nalezení, našli vojáci jeho příbuzného nebo matku, zabili ji a pohřbili."

"Mnoho rodinných příslušníků takhle přišlo o život. Bylo to strašné, někteří z nich byli pohřbeni zaživa a později jejich hroby zahrnuly armádní buldozéry."

Temná historie iráckých šíitů, Kurdů i sunnitů za vlády Saddáma Husajna zaměstnávala mysl nejednoho z 65 delegátů přípravného výboru irácké opozice, kteří se koncem února sešli v severoiráckém Kurdy ovládaném městě Saláhuddín k jednáním o budoucnosti po očekávaném pádu iráckého diktátora.

S vidinou Američany vedeného vojenského zásahu proti Husajnově režimu stále víc nadohled se iráčtí opoziční představitelé ocitají v centru zájmu ekonomických a ropných společností, které se rovněž snaží ochránit své zájmy po změně režimu v Bagdádu.

Různá zákulisní jednání probíhají už několik týdnů a reportér BBC John Sweeney se vypravil zjišťovat situaci do Vídně, kde sice žádná ropa není, kde má ale své sídlo OPEC - Sdružení zemí vyvážejících ropu, jehož dohody do značné míry ovlivňují cenu "černého zlata" na světových trzích.

Předběžné dohody

Už samotná brožurka vytištěná pro účastníky konference ministrů z členských zemí OPEC jakoby naznačovala, že toto ropné sdružení možná ví něco víc, než zbytek světa. U kolonky pro alžírskou delegaci je fotografie ministra ropného průmyslu, u Indonésie to samé stejně tak jako u Íránu.

Co ale Irák? Jen tři řádky a žádný snímek. Skoro jako kdyby se změna režimu v Bagdádu už udála, alespoň pro lidi pohybující se kolem obchodu s ropou.

"Myslím, že irácká opozice chce s velkými ropnými společnostmi jednat, už učinili určitá prohlášení ohledně toho, co budou moci nabídnout a komu a za jakých podmínek," říká o dění v zákulisí analytik společnosti PFC Energy Raad Alkadírí.

"Myslím, že to je způsob, jakým si širší irácká opozice může v očích ropného průmyslu posílit kredibilitu a zároveň posílit své politické pozice spíše než aby ten první krok vzešel ze strany ropných společností," pokračuje.

"Určité dohody byly uzavřeny s ruskými společnostmi, dále s čínskými, řadou menších firem z arabských zemí a také některými asijskými společnostmi. Zatím je to ale jen na papíře, nikdo zatím tyto smlouvy v praxi neuplatnil," dodává analytik.

Mezinárodní komunikace

Zdá se, že irácká opozice je připravena zapomenout na veškeré zrady napáchané na ní v minulosti. Vůbec poprvé od převratu v roce 1969 byl irácký opoziční představitel pozván na významnou zahraniční konferenci.

Zástupce Kurdů v přípravném výboru irácké opozice Hošjar Zebarí se vypravil na Světové ekonomické fórum do švýcarského Davosu.

Historická příležitost ho zjevně potěšila, a tak byla na místě otázka, zda jej trochu nemrzí, že před patnácti lety, kdy Saddám Husajn zabíjel při chemickém útoku Kurdy po tisících, jim nikdo účast na podobných fórech nenabízel.

"Samozřejmě, to rozhodně. Tenkrát by na nás rozhodně ani nepomysleli. Stěží by nás našli na mapě, natož aby nám poskytovali prostor na mezinárodních setkáních. Uvažovat o něčem takovém na konci osmdesátých let by bylo mimořádně komplikované," přiznává politik.

"Teď ale můžeme jet a navštívit britského premiéra v jeho sídle na Downing Street 10. Minulý týden jsem byl ve Washingtonu a Bílý dům se pro nás stal prakticky každodenní zastávkou," konstatuje Hošjar Zebarí.

'Nejde jen o ropu'

V Davosu, kde se setkávají přední světoví finančníci s politickou elitou a kde se uzavírají často velmi důležité dohody, čelil Zebarí dotazu, zda už jej oslovil někdo ze západních ropných společností.

"Ano, každou chvíli. Francouzi, Američané, žádná konkrétní jména Vám ale teď dávat nemůžu," zněla jeho odpověď.

Hošjar Zebarí je prvním, kdo existenci těchto jednání potvrdil. "Pro americké společnosti je to asi jedinečná příležitost získat přístup k irácké ropě, až bude režim Saddáma Husajna svrržen. O to asi jde, nemyslíte?" zeptal se jej reporété BBC.

"No, zájem ropných společností o ohromná irácká naleziště tady určitě je, to nikdo nemůže popírat, ale není to ta jediná věc," vysvětloval Hošjar Zebarí.

Také náměstek amerického ministra zahraničí Douglas Feith kategoricky popírá, že by šlo jen o ropu:

"Nejde tady o ropu, ta není naší motivací. Politika Spojených států se zaměřuje na nebezpečí spojená se zbraněmi hromadného ničení a tyranií Saddáma Husajna."

Rozpor s oficiální linií

Bývalý americký velvyslanec v Saúdské Arábii James Akins hovořil o něco pragmatičtěji: "Jde jen a pouze o ropu. Pokud získáme kontrolu nad iráckými nalezišti a nadále budeme víceméně kontrolovat i těžbu ropy v Saúdské Arábii, pak bude cokoli, co si Evropa i zbytek světa v oblasti energetiky usmyslí zcela irelevantní, protože my budeme představovat nový OPEC."

Tak ovšem oficiální americká linie nezní. Z úst představitelů Spojených států jsou slyšet jen vyjádření o zbraních hromadného ničení, ropa je prakticky zakázaným slovem. V Davosu došlo ke dvěma druhům jednání - k takovým, která byla určena pro veřejnost a k takovým, která nebyla pro cizí uši.

Představitelé irácké opozice se za zavřenými dveřmi setkali s bývalým americkým generálem Wesleym Clarkem, aby projednali otázky americké přtomnosti v Iráku po předpokládaném svržení Saddáma Husajna.

Důvody plánované invaze

Bývalý irácký ministr zahraničí z dob před baasistickým pučem Adnán Pašaší řekl něco, co možná takto otevřeně vůbec zaznít nemělo: "Nemohou jen tak do Iráku vpadnout a zase odejít. Záleží na tom, jak dlouho budou chtít zůstat. Generál Clark hovořil o osmi letech."

Kdyby Amerika opravdu v Iráku zůstala osm let, začalo by to asi vypadat jako imperiální okupace. Washington oficiálně uvádí, že chce Saddáma Husajna svrhnout pro blaho iráckého lidu a demokracie, určitě jsou tu ale i jiné důvody.

Ropa bude jedním z nich, pomsta za ponížení George Bushe staršího dalším, strach z toho, že by Saddám Husajn mohl teroristické síti al-Kájda předat své zásoby antraxu třetím, možná hlavním důvodem. George Bush potřebuje v Bagdádu spojence, na něhož by se mohl spolehnout.

Takovou osobou by mohl být Ahmad Šalabí, šíitský představitel v opozičním Iráckém národním kongresu. Jordánský soud jej ale v nepřítomnosti odsoudil za miliónovou zpronevěru, byť Šalabí obvinění popírá.

Přinejmenším náměstek amerického ministra zahraničí Douglas Feith jej považuje za věrohodného partnera: "Pan Šalabí je velmi impozantní člověk. Je jedním z okruhu lidí uvnitř exilové irácké opozice, s nimiž jsme ve styku."

"V posledních letech zorganizoval několik konferencí, z nichž vzešly určité principy, k nimž se přihlásilo celé spektrum iráckých exilových skupin a které by měly sloužit jako základ pro vytvoření demokratické vlády v Iráku, pokud bude režim Saddáma Husajna odstraněn," nechal se slyšet náměstek Feith.

Bývalý americký velvyslanec v Saúdské Arábii James Akins zastává i v tomto případě odlišný názor: "Ten člověk je šarlatán, je to zločinec. V Jordánsku oloupil několik bank a dokonce byl na jeho osobu vydán zatykač, i když ten byl prý později stažen. Nejspíš kvůli americkému nátlaku, pokud je to tedy pravda. Rozhodně ale nemá žádnou podporu v samotném Iráku."

Šance pro Iráčany

Ať už je Ahmad Šalabí bankovní lupič či nikoli, na setkání přípravného výboru irácké opozice v severoiráckém Saláhuddínu byl vybrán do užšího vedení a spolu se svými kolegy čeká na svržení Saddáma Husajna a na svůj nástup k moci.

Bylo by krutou ironií, kdyby měl iráckého diktátora nahradit nějaký jiný generál, ať už Iráčan nebo Američan. Irácká opozice ale tvrdí, že je demokratická a že svůj lid vyzve k umírněnosti a smilování s těmi, kteří se pro Saddámův režim dopouštěli vražd.

Utlačovaní Iráčané příliš mnoho trpěli a zasluhují si dostat šanci. Válka možná otevře cestu krveprolití a chaosu, těžko si ale představit krutější režim než ten, v jehož čele stojí Saddám Husajn.