Čtvrtek 25. října 2001

předcházející

Konečné řešení premiéra

Jiří Peňás

Premiér Miloš Zeman před pár dny prohlásil, že se rozhodl kolektivní soudní žalobou zařídit, aby "konečně zanikl" časopis Respekt. "Žumpa českého žurnalismu" - to jsou dřívější Zemanova slova - má být tedy zasypána a vyvezena, nikoli však fekálním vozem, nýbrž pomocí kolektivní soudu.

Je to bezprecedentní pokus umlčet nepohodlný tisk. Zemanův úmysl je sice zahalen do právní formality, ale podstatou není ohradit se proti jednomu článku, nýbrž nezatíraná touha zruinovat rovnou celý časopis, jednu z mála nezávislých politických tiskovin v Čechách. Takový postup připomíná akty diktátorských režimů. Vypadá to na první pohled absurdně, na druhý však přestává legrace. Ohrožen není jen Respekt, i když premiérova zlobná averze není krátkodobá a už vůbec není náhodná. Bez nadsázky je ohrožena je i kvalita české demokracie.

Mrazivé chvění budí totiž sama prezentace, s níž byl Zemanův boj s Respektem vyhlášen. Zarážející je už militantní slovní spojení "konečný zánik", které má tak blízko k nacistickému termínu "Endlösung", konečné řešení. Netvrdím, že si tuto podobnost musel Zeman uvědomit, ale jazyk bývá zrádným obrazem, v němž se zrcadlí stav mysli a duše. V zakalené hladině premiérovy psyché nápadně často probublávají zvláštní elementy jakési nahnědé frazeologie a metaforiky, které se v ní usadily bůhví z jakých tajemných příčin.

Známé jsou jeho jeho výroky o stranických legitimacích vázaných v kůžích politických oponentů, jeho přirovnání některých politiků k Hitlerovi nebo jemněji, ale přece - opoziční hrozby, jak půjde vládě po krku. Nechci tím samozřejmě říci, že jde o blízkost nebo dokonce ztotožnění ideové, nacistou Zeman jistě není, nápadný je však onen jazykový výběr a materiál. Ten přinejmenším svědčí o zvláštním vkusu, jenž našel svůj ideál v nabídce z Třetí říše.

Nikoho už to nepřekvapí, víme, že takový Zemanův slovník je, části národa se to možná i líbí. Stojí ale zato si znovu připomínat, že tato slova-šrapnely odlétávají od úst předsedy vlády České republiky, dokonce té vlády, která se má zasazovat o společnost lidštější a humánnější, tak jak to má sociální demokracie ve svém dávném určení a jak to před volbami slibovala i ta naše.

Pozoruhodná je i forma, s níž se Zeman hodlá soud obtěžovat. Kolektivní žaloba od celé vlády, to je uplatnění sicilské vendety, k níž se, na rozkaz velkého padroneho, zavazují všichni členové rodiny. Opět je zřejmé, že účelem je co nejcitelnější poškození novin jako celku, nikoli nesouhlas s jedním článkem, který je navíc napsán v rovině spíš teoretické a úvahové.

Přes různé pochybnosti i iluze o lidských kvalitách jednotlivých ministrů, je těžko představitelné, že všech sedmnáct členů vlády se cítí být oním článkem, de facto jednou větou, tak do krve a jednotně dotčeni. A že všichni, do jednoho odhadují cenu své údajně poškozené cti na astronomických deset miliónů. Pravděpodobnější je, že tento jak pomstychtivý, tak kuriózní nápad se i s cifrou zrodil v předsedově hlavě a ostatní se přidali befelem.

Je zajímavé sledovat, jak svou žalobu zdůvodňuje například ministr kultury Pavel Dostál. Ne, že by existovaly velké důvody k víře o jeho výjimečnosti, přesto alespoň on by měl chápat, že likvidací každého prostoru pro nezávislou a nekonformní žurnalistiku, mizí také kus hodnoty, která je v zásadě kulturní. U inženýrské povahy Miloše Zemana takové ohledy očekávat dávno nelze, u ministra kultury snad ano.

Obecně řečeno: vlády v demokracii mívají problémy s tiskem, od toho ten tisk je. Nemají-li je, nejsou demokratické. A tisk pak není ani pořádným tiskem.