Úterý 23. října 2001

předcházející

Poezie bez hranic

Jiří Dědeček

Zúčastnil jsem se v posledním říjnovém týdnu festivalu Poezie bez hranic. Letošní první ročník se konal v Olomouci z iniciativy vydavatele a básníka Martina Pluháčka a jeho nakladatelství Petrov - jako náhrada za někdejší setkání básníků na Bítově.

Dobře se mi z těchto míst říká, že nejvíce mi utkvělo povídání s anglickým básníkem Tony Harrisonem. Především pro jeho záviděníhodný statut "poet-performer", básník-interpret, herec, což v praxi prostě znamená, že to, co si napíše, často si také před publikem přečte. Dále pak pro jeho způsob referování z nedávné války na Balkáně. Na první stránce londýnských novin bývaly prý hned vedle suchých válečných referátů i jeho básně z místa bojiště. (V současném Afghánistánu zatím nemají básníci co dělat...)

Ve všem krásném, co jsem měl možnost na festivalu poezie vyslechnout, mi scházela pouze nějaká zmínka o tom, co svět zrovna teď prožívá. Možná by mělo stačit, že to všechno už stejně bylo napsáno a vlastně i prožito. Jenže, jak praví klasik, dějiny nás poučují o tom, že nás dějiny o ničem nepoučují. A podobně je tomu s myšlenkami a varujícími předobrazy v umění. Mohl bych sice v nouzi sáhnout pro poetický příklad kamkoliv daleko do minulosti, ale mně se dnes hodí druhá polovina 20. století.

Básník, písničkář, volnomyšlenkář a anarchista Georges Brassens, jehož obě kulatá výročí připadají na konec října (22. října 1921 se narodil a 29. října 1981 zemřel), není možná ideálním vzorem pro dobu, která žádá jednoznačnost. Ale právě v tom, že svými postoji vnáší pochybnost do nadšené jednoduchosti revolučních nálad, spočívá jeho síla a poselství pro budoucnost. Možná se mýlí, ale raději se samostatně mýlit, nežli se skupinově naopak... V básni nazvané "Umřít pto myšlenku" Brassens říká:

"Ačkoli na světě je tolik sekt a frakcí
a jejich příznivci se sem tam poperou,
v jednom jsou zajedno - v té velkolepé akci
umřít pro myšlenku.
Jenomže pro kterou?
Kdo v pole válečná tak rád mění ta orná,
dává svým myšlenkám ponurou podobu,
moudřejší ustoupí, ale ne do hrobu.
Umřít pro myšlenku? No dobrá, ale zvolna.
No dobrá, ale zvolna."

Chápeme-li to jako výzvu umírat i pro ty největší myšlenky přirozenou smrtí, chápeme to myslím správně. Ovšem co s fanatiky, o tom básník nemluví, dílo je datováno 1972... Měl by se toho co nejdřív někdo ujmout, ale když si nevědí rady generálové, jak by mohli básníci, že...