Úterý 16. října 2001

předcházející

Trauma

Ondřej Neff

Všechno zlé je k něčemu dobré, říkaly babičky. Všechno, včetně toho prokletého 11. září. Všímám si, jak se pomalinku mění pohled na to, čemu by se dalo říct zábavné násilí. Dám příklad - přečtu úryvek z e-mailu, který jsem dostal včera:

Byl jsem na obědě s přítelem v restauraci Na kovárně v Kamenické ulici. Byla zapnuta televize, trůnící v čele místnosti, vypnutý zvuk, pop hluk šel z rádia. Na obrazovce ale běžel klip skupiny U2 se zpěvákem Bonem. Kolem nich explodovala auta, vzduchem létal slon, ulice byly zality ohnivými vlnami, holky s tvrdě vilnýma očima v kožených bundách, asi v rytmu se vlnila tvář zpěváka, propast jeho úst vcucávala celou obrazovku, v jeho černých brýlích se zrcadlil zbytečný svět...

Tak tohle jestli viděl Usáma bin Ládin nebo někdo z jeho "božích bojovníků", tak se nedivím, že káže o "americkém satanovi".... Brrrr!

Není to ojedinělý hlas. Jak se k těmto názorům postavit? Mám smíšené pocity. Jako mladík jsem vyrůstal na povídkách a novelách Ray Bradburyho a vize hasičů pálících knihy mě provází celý život. Jako varování, samozřejmě. Když ale zapnu celkem v libovolnou dobu vypínač televize a na jednom kanálu se vraždí, zatímco na druhém kanálu se vraždí a na třetím se pro změnu vraždí, chce se mi tak trochu vraždit ty vrahy, co vraždy do televize cpou. Ty pocity jsem měl před jedenáctém zářím a o to víc po jedenáctém.

Šokující na těch atentátech byla jejich vizuální podoba s tak zvanými akčními filmy. Bylo to jako velkofilm Peklo na Manhattanu, až na to, že Bruce Willis zůstal viset někde v dopravní zácpě a nedostavil se k filmování. Doslova šílená shoda. Jenže já vím, že to není akční film, že je to záznam skutečné události. Že je to zobrazení soustředěné hrůzy. Z toho ve mně narůstá pocit intenzivního nechutenství k producentům zábavné hrůzy pro kina a televizi.

Všímám si, že v tom nejsem sám. A jsem upřímně zvědav, zda lidem otrne. V prvním šoku Hollywood stáhnul premiéry zrovna dokončených trháků. Teď ale čtu, že se snad chystá filmové zpracování 11. září. Že by to byla známka otrnutí?

Věru bych si nepřál, aby vznikla nějaká cenzura, která by počítala dovolené a nedovolené počty výstřelů a kopanců do obličeje. Nepřál bych si úřad, nepřál bych si ustavení mravnostní rady. Co bych si přál? Aby ta skutečná hrůza lidi probudila a aby se zábavné hrůze obrátili zády - aby si řekli - vždyť to není zábavné, vždyť je to jen hnusné.