Čtvrtek 11. října 2001

předcházející

Roztržitost denně

Ladislav Verecký

Kombinatorika je věda, kterou jsem nikdy nestudoval. Přesto z ní dostávám lekce ráno co ráno, a to bezděčně a zdarma. Když totiž vstanu, stojí přede mnou pár nenáročných úkolů.

Musím si uvařit kávu a nalít si pomerančový džus. Musím se také postarat o snídani kocourovi, to jest dát do čisté misky tři lžičky polotovaru z rozmixovaných vnitřností a zeleniny a zasypat to trochou ovesných vloček. Zní to jako hračka, ale dávejte pozor. Nejprve otevřu špajz, kde jsou uloženy ovesné vločky a káva. Dlouze do něj hledím a vzpomínám, proč jsem ho vlastně otevřel. Beru do rukou různé potraviny a pochutiny jako například mouku nebo kečup, a ukládám je zase zpět. Konečně se upamatuji a vyndavám na kuchyňskou linku vločky a pikslu s kávou.

Přesouvám se k lednici, kde se chladí rozmixované vnitřnosti a džus, otevřu ji a dlouze do ní zírám. („To není televize!" křičí na mě žena, když mě při tom vidí.) Přemítám, co jsem tam chtěl. Hroznové víno, paštiku, jablko, mléko, máslo? Nakonec přece jen vyndavám džus a vnitřnosti. Celá akce trvá už zhruba deset - patnáct minut, ale teprve teď přichází kritická fáze. Na kuchyňské lince stojí kocourova miska, hrnek, sklenice, dóza s kočičí šlichtou, plechovka s kávou, pytlík vloček a krabice s džusem. Navíc - v konvici vře voda. A přede mnou se otevírá téměř nekonečné množství možností pro chybné úkony.

Vnitřnosti jen mírně spařené vroucí vodou kocour ještě sežere, totiž, pokud mu je poté zasypete vločkami, nikoli kávou. V takovém případě nutno směs vyhodit a začít znova. Totéž platí, zalijete si kávu džusem, a ne vroucí vodou. Několikrát jsem se také pokusil vypít už hotovou kávu, do níž jsem si omylem nalil trochu džusu. Řeknu vám, není to ono, stejně jako vnitřnosti s džusem nebo svérázné musli z vloček a černé kávy. Prostě peklo!

To bude tím, že je časné ráno - řeknete si možná. Omyl. Jsem totiž takzvaný ranní typ. Skřivánek. Kdybych se o totéž pokoušel večer, byla by to tragédie, kdežto moje ranní kombinatorické experimenty - to je pouhá fraška. Tedy skleróza, pomyslíte si spolu s mojí ženou. Neměl bys jíst tolik žloutků a jiných živočišných tuků. Jenže já takovouhle roztržitostí trpím od útlého dětství. Už ve školce jsem si poprvé nabral lžíci horké polévky a pofoukal rohlík v druhé ruce. Utěšuji se tedy, že se nejedná - alespoň doufám - o prudce progresívní degenerativní změnu. Na druhé straně - když se ohlédnu za kvalitou svého života, cítím jistou lítost.