Středa 10. října 2001

předcházející

Happening ve Veletržním paláci

Zdeněk Lukeš

Nedávno - bylo to v jednu takovou ošklivou upršenou sobotu, jsem byl po čase ve Veletržním paláci podívat se na dvě výstavy. Zajímalo mne samozřejmě, jak tato budova žije, zda už to není ta mrtvolná instituce, jak jsem ji znal z dřívějších časů, tedy z doby, než se stal generálním ředitelem Národní galerie Milan Knížák - rasantní muž, který sliboval velké změny.

K žádným výrazným proměnám však nedošlo - ovšem až na novou, bezesporu lepší instalaci stálých sbírek. Na chodníku před palácem mrtvo, v kavárně, návštěvníky velmi výstižně pojmenované Pitevna, jsem se cítil krajně nesvůj. Není divu - kafe se u bíle nalakovaných stolů velikosti manželské postele nepopíjí právě nejpříjemněji. Jeden z nejimpozantnějších prostorů, které znám - Malá dvorana - působí stále beznadějně a monumentální Rodinův Balzac se v ní ztrácí stejně, jako kamínek v akváriu. Přesto, že počasí přímo vybízelo k návštěvě kulturních institucí a turistická sezóna vrcholila, byl celý palác takřka mrtvý, plahočilo se tu jen pár ztracenců.

Znovu jsem se do Veletržního paláce vypravil minulý týden, kdy zde byla otevřena výstava mladých výtvarníků, pořádaná Chalupeckého nadací. Tentokrát vládl v této stavbě, připomínající obří lednici, čilý ruch. Mládí vtrhlo do odlidštěných prostor gigantu a druhé patro atakovalo pestrými artefakty.

Přesto tu bylo poněkud tísnivě: nad hlavami přítomných se totiž vznášel Knížákův duch a varovně vztyčoval prst: vystavovat se bude jen to, co já povolím! Instalovat se bude jen tak, jak chci já! Tak tomu bylo už v zimě, kdy generální ředitel vykázal ze dveří sochaře Davida Černého a prezident Havel pak předával Chalupeckého cenu na chodníku před palácem. A podobně i dnes, kdy si výtvarník Příhoda - podle Knížáka „absolutní nula" dovolil přijít s jinou koncepcí nové expozice.

Tak mne ale napadá, že za Knížákovým vystupováním, které působí tak nabubřele, arogantně a netolerantně, se možná skrývá jen nějaký nový happening, jehož smysl pochopíme až později. Až nebude chtít ve Veletržním paláci (přejmenovaném na Veletrknížák) nikdo vystavovat a postupně se vytratí i všichni zaměstnanci, zbude v prázdné budově Mistr sám - a sám se stane jediným exponátem. Otázka je, zde to bude ještě někoho zajímat.