Pátek 28. září 2001

předcházející

Spiklenci z Pražského hradu

Ivan Klíma

Přátelé Pražského hradu či lidé kolem prezidenta jsou často zmiňováni v některých médiích s temným náznakem, že se jedná o jakousi nelegitimní skupinu intelektuálů, kteří touží po moci, ale namísto aby vstoupili do politické strany a jejím prostřednictvím ovlivňovali dění v zemi, se do všeho nemístně a neřádně pokouší mluvit sami, navíc chtějí zakládat různé organizace či občanské iniciativy, tedy budovat občanskou společnost, což ve svých důsledcích oslabuje parlamentní demokracii.

Demokrati, jak jsem se nedávno dočetl v článku pana Plesla (známého svou neláskou k prezidentovi a jeho údajným přátelům), jsou Zeman s Klausem, zatímco přátelé Pražského hradu, jak plyne z článku, se jim rovnat nemohou. Pokud však občanská společnost, o niž prezident a ti, kdo se k němu hlásí, opravdu usilují, je v rozporu s demokracií, pak nejvíce by byly podobným úsilím ohroženy země jako Británie, Dánsko či Holandsko.

Dopsal jsem nedávno monografii o Karlu Čapkovi, tedy o muži "Hradu", jak jej nazývali tehdejší odpůrci prezidenta Masaryka, a mohu zodpovědně říci, že zápas s Hradem v této zemi započal už se vznikem první republiky. Dal by se jistě vysvětlit tradiční nechutí Čechů vůči panovníkovi, který byl po většinu našich dějin cizákem. Jenže Masaryk nebyl cizák, takže s tímto jednoduchým vysvětlením nevystačíme.

Nemám rád analogie, ale v tomto případě nacházím shodu až překvapující. Prezident Havel, stejně jako Masaryk, je totiž mimořádnou osobností uznávanou a váženou v celém demokratickém světě. Je to člověk, který se odmítá podřizovat zájmům politických stran a prosazuje svoje názory nejen na dílčí otázky, ale na utváření demokracie v naší společnosti.

Už za první republiky totiž byla zřejmá snaha politických stran přisvojit si co nejvíce moci, sjednávat podivné zákulisní úmluvy a smlouvy, které často chtěly omezit vliv parlamentu. Masaryk těmto tendencím oponoval a hledal osobnosti, které by ho v jeho úsilí podpořili. Mezi nimi byli právě takoví intelektuálové jako Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, František Langer, filosof Rádl a další. Politické strany takové osobnosti až na výjimky neměly a to jen posilovalo zlobné útoky proti mužům Hradu, často jen maskující nechuť vůči demokracii.

Historie však dodatečně a dostatečně ukázala, že tehdejší "přátelé Hradu" do poslední chvíle hájili demokracii. Ti, kdo je napadali, většinou přispěli k její zkáze. Snad by se všichni, kdo se domnívají, že pokud označí někoho za přítele Hradu, vzbudí nutně dojem, že se jedná o osobu s nekalými úmysly, měli nad touto historickou zkušeností zamyslet.