Čtvrtek 27. září 2001

předcházející

Bůh konzumu

Jiří Hanák

V Babicích nedaleko Uherského Hradiště míval před šedesáti lety obchod se smíšeným zbožím pan Vavruška. V malém voňavém krámku bylo všechno, co tam náhodou nebylo, to pan Vavruška do druhého dne sehnal a co nesehnal, to vám vymluvil. Útrata se platívala jednou za čtrnáct dní, protože se kupovalo na takzvanou knížku. Spokojenost na obou stranách.

Kromě toho, že pan Vavruška byl obchodníkem, byl také aktivním cvičencem Orla. Když dělal stojku na bradlech, bílé kalhoty se mu shrnuly po kolena a bylo vidět, že běhat celé dny kolem pultu nebyl žádný špás. Jeho lýtka byla totiž atleticky vypracována. Jenže pak přišli komunisté a bylo po ptákách. Nejdříve z krámku zmizel pan Vavruška, pak zboží a objevily se samoobsluhy. Přibylo front a ubylo na lidských vztazích mezi kupujícími a prodávajícími.

Pak zmizeli komunisté a přišly supermarkety. U nás na sídlišti vídeňský Meinl. Radostného očekávání plný pytel! Vždyť Meinl, to byla nějaká marka, ještě babička na něj vzpomínala s dojetím. Jednou mi však nabízel jakési kostřičky, pecky, potažené mázdrou slupky, prý meruňky. A prý první jakostní třída. Požádal jsem pana provozního, zda by mě ukázal meruňky třetí jakostní třídy. Místo toho zavolal jakéhosi Frantu a ten navezl meruňky skutečné. Když jsem tam přišel druhý den, zase nabízel kostřičky první jakostní třídy. Zalitoval jsem, že Turci v roce 1683 Vídeň nedobyli a došlo mi, že svět poctivých Vavrušků je asi nenávratně pryč. A mělo být hůře!

Nemám rád McDonaldy. Nikdy jsem tam nevkročil a ani nevkročím. Má neláska není anarchistická či antiglobalizační. Nemám ho rád proto, že se proviňuje proti jedenáctému přikázání: nikoho nebudeš krmit divnými blafy! A karbanátek v nasládlé buchtě divným blafem je. Už si však vychoval svoji klientelu a ta tam v asepticky čistém prostředí nábožně přežvykuje své bigmeky. Netušíc, o co přišla zánikem bramboráků za dvě koruny do dlaně.

Pokřupával, voněl česnekem, fasoval se k němu ubrousek zvící větší poštovní známky. Pozřít tuto dobrotu a nepoflincat se byl akrobatický výkon. A klobásy z Václavského náměstí, pečené na oleji, který stánkaři nevyměňovali od příjezdu ruských tanků v květnu 1945, pakliže je vůbec nepekli na oleji z těch tanků. Dnes se zase opékají. O co jsou však zdravější, o to jsou nechutnější. Kam to všechno zmizelo, co se mohlo stát? Stal se McDonald, to je to.

Má neláska k prodejcům karbanátku v nasládlé buchtě je však ničím proti opovržení, jež chovám k hypermarketům. Katedrální chrámy rozmařilého obžerství. Prodavači, či jak to nazvat, na koloběžkách a kolečkových bruslích. Odosobnění takové, že jsem měl intenzivní pocit zadnice v ledu. Kdyby tam byl oltář, musel by mít nápis: kupuj, spotřebuj a zahoď! Služ Bohu konzumu!

Cvičenému oku kvalifikovaného potravinářského skladníka neuniklo, že ovoce a zelenina se blíží kvalitou kvalitě meinlovské. Je to však o několik šupů lacinější. Davy tam proudí jako ovečky a netuší, že vstupují do konzumního chrámu, kombinovaného se střižnou jejich vlny. Neboť koupí i to, co nepotřebují, vždyť je to, táto, tak laciné! Lidstvo, které se rozhodlo věnovat se pouze své spotřebě a ničemu jinému.

Už tam na místě jsem se těšil na ráno. Jak půjdu do práce a stavím se v malém krámečku, kde mi paní jako vždycky popřeje příjemný den, beze slova mi podá moje noviny a cigarety a já jí řeknu vtípek, uschovaný speciálně pro ní. Jistě, je tam dráže a sortiment nepatrný. Za ten lidský kontakt a za vzpomínku na pana Vavrušku mi ten krámek však stojí. A hypermarkety nechť se jdou vycpat.