Pátek 14. září 2001

předcházející

Smutné náhody

Jiří Dědeček

Mám ve zvyku dívat se od psacího stolu z okna. Napůl mimoděk, napůl vědomě koukat na Prahu a čekat, až se nějaký nápad dostaví nebo usadí. Když se dneska zadívám pro inspiraci ven, vidím ve větru vlát na půl žerdi vlajky Spojených států, Německa a Evropské unie. O čem jiném bych tedy mohl psát?

Myslím si, že ještě dlouhé týdny se bude mluvit především o tom, co se 11. září v USA stalo. Já sám k tomu právě dnes cítím jakési smutné oprávnění - moje žena je nyní v Torontu a zítra by se měla přesunout do New Yorku. K přátelům, kteří bydlí na Manhattanu. E-mailem si tedy povídáme o tom, jaká je atmosféra tam i tady, jestli má do místa neštěstí jet nebo ne, jak se k věci postavit.

Snažil jsem se jí popsat, jak se na událost reaguje v Česku, ale z pěkného jsem si vzpomněl jen na ty květiny před ambasádou. Jinak můj dosavadní dojem - zoufalé blábolení médií s politiky o tom, zda my jsme v bezpečí a zda u nás se nic podobného nemůže stát. A pak ten překvapivě obrovský prostor v novinách i v televizi pro infantilní reakce nejrůznějších sportovců. Třeba jsem měl smůlu, neviděl a neslyšel jsem všechny, ale celkově mi to mi připomíná Voskovcova slova, že v Čechách je tak nějak "uprdnuto".

Při této příležitosti jsem si mimo jiné uvědomil, že mít směšnou a neschopnou vládu, jejíž slova i skutky jsou báječným materiálem pro psaní nejrůznějších poťouchlostí, může být zábavné jen do chvíle, než začne jít do tuhého. Tu však představa, že by náhle tento ministr vnitra byl zodpovědný za bezpečí mých blízkých, je děsivá...

Já sám se teď do USA asi jen tak nepodívám. Chtěl jsem si tam totiž zaletět někdy počátkem října. Vyzvedl jsem si žádost o vízum a celkem jsem neviděl žádný důvod, proč by neměla být kladně vyřízena. Až ji podám. Ležela mi na stole už od půlky srpna, pořád jsem se nemohl rozhoupat a vyplnit ji, zaplatit složenky a zanést. Učinil jsem tak právě 11. září ve tři čtvrti na jednu, hodinu před teroristickým útokem.

Podobné absurdní a smutné shody okolností nejsou ovšem v mém životě nic nového - například 17. listopadu 1989 jsem do průvodu nešel, protože byl oficiálně povolený a organizovaný SSM. A tak jsme se ženou zásah na Národní třídě proseděli v kině Alfa na filmu Čarodějky z Eastwicku. Tenkrát se ovšem zas až tolik nestalo...