Úterý 11. září 2001

předcházející

Nu ?

Leo Pavlát

V Galerii Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze byla otevřena výstava nazvaná „Navrácené obrazy". Kdo má rád výtvarné umění, potěší se na ní unikátními díly Maxe Ernsta, Paula Signaca, Maurice de Vlamincka, Maurice Utrillla, André Deraina i řady skvělých českých malířů.

Tu výstavu však zdaleka nelze považovat za jednu z mnoha kulturních akcí podzimní Prahy. Má totiž co činit s tragickým osudem věcí a lidí. Převážná část vystavených děl patřila doktoru Emilu Freundovi. Kdo to byl? Vlastně nevýznamný člověk. Narodil se u Havlíčkova Brodu, vystudoval práva, pracoval v pojišťovací společnosti. Sbíral obrazy a věšel je na stěny svého staromládeneckého bytu v Mánesově ulici v Praze na Vinohradech.

Když bylo doktoru Freundovi 56 let, nacisté ho deportovali do lodžského ghetta, kde zakrátko zahynul. Jeho obrazy mezitím putovaly do pražského Židovského muzea, kde je v 50. letech zkonfiskovali komunisté pro Národní galerii. Loni se pak zachovaná část Freundovy sbírky vrátila po desetiletích spolu s dalšími obrazy do Židovského muzea.

Pan Freund, který si tyto obrazy kdysi vybral a miloval je, na ně ve výstavní síni pohlíží už jen z fotografie. Muž s jemnou tváří a plachým pohledem, v proužkovaném saku s kapesníčkem vykukujícím z kapsičky pod širokou klopou, pod krkem pečlivě uvázaný motýlek. Jeden z přibližně 6 miliónů Židů zavražděných za války. A já, když jsem tak chodil po výstavní síni, jistě neútulné oproti bytu dobrého pana Freunda, kam by všechny ty obrazy správně patřily, jsem na každém kroku cítil pohled toho muže. Jako by říkal: Tak takhle to skončilo.

Restituční zákony po více než půlstoletí. Částečné odškodnění. Symbolická gesta a omluvy. Konference o holocaustu. A na konci toho výčtu jako bych, po pomlce, slyšel rozhřešení. Slabiku nabývající mezi Židy význam podle toho, kdy a jak je vyslovena:

"Nu," jako by říkal pan Freund. To znamená: „A to je všechno?" "A co teď?" "Co se dá dělat." Ale také: "Kdoví, jak to ještě všechno dopadne."

Vyjdu ven před výstavní síň, koupím si noviny a čtu. O konferenci o rasismu a xenofobii v africkém Durbanu. Nehovoří tam za sebe jedinci, ale zástupci států: O vyhlazování Židů za války, které prý nebylo dějinně ojedinělé co do typu persekuce, jejího plánování, způsobu provedení a rozsahu, ale pouhým válečným násilím, jakých známe z minulosti tisíce.

Znějí slova o státu Židů zachráněných, před násilím uprchlých jako o zemi apartheidu a rasismu. Oni a jejich potomci jsou prý nacisté.

Milovník obrazů Emil Freund už o tom neví. Naslouchají ti, kteří přežili. A pojednou, jako bych v duchu slyšel i je: "Nu," říkají. "Kdoví, jak to ještě všechno dopadne."