Pondělí 10. září 2001

předcházející

Turecká rvačka

Ladislav Verecký

Až letos jsem poprvé v životě pobyl v Turecku, a to hned celých dvanáct dní. Rekreoval jsem se v kraji, odkud pocházel otec slavného istanbulského rodáka, režiséra a spisovatele Elii Kazana, tedy v Anatolii, stíněné pohořím Taurus. Jedině zde - jak víme z Kazanova díla - zrají ty nejlahodnější hrozny na světě, hrozny, které mají tvar pěstěných dámských nehtů.

Zaujala mě tam spousta věcí, například masívní dřevěné kasičky s nápisy "Wissen Sie was Trinkgeld ist?" umístěné na každém baru. Co se mi však líbilo nejvíc, byl živý folklórní žánr, jemuž by se dalo zjednodušeně říkat turecká rvačka. Ve skutečnosti se jednalo o pouhý spor na pomezí rvačky, o spor pozoruhodných pravidel, který se v našem hotelu semlel tak každý druhý den, zpravidla mezi jedenáctou a čtvrtou.

Začalo to pokaždé tím, že si dva členové personálu - nejčastěji dva barmani - začali polohlasem nadávat, ale oba si ještě nějaký čas hleděli svého - leštili sklenice, krájeli citróny... Poté vyšli pomalým, výhružným krokem před barpult - každý jinou stranou, to dá rozum - přistoupili k sobě čely a počali nadávky vykřikovat.

Vzhledem k absolutní jazykové bariéře se mi nikdy nepodařilo rozluštit, oč přesně jde, bylo však jasné, že si oba kohouti vyčítají nejrůznější příkoří a proklínají navzájem své rodiny až do desátého kolene. Pak už se na sebe začali sápat, ale v tu chvíli vyběhli ze zákulisí další dva muži - údržbáři, portýři, recepční, kuchaři a tak podobně - uchopili bojovníky zezadu kolem pasu a jali se je od sebe odtrhovat.

Nemohu na to přísahat, ale řekl bych, že díky těmto odtrhovačům nepadla při tureckých rvačkách žádná pořádná rána. Za nimi se vyrojily nejrůznější pokojské, servírky či myčky nádobí a začaly se verbálně přidávat střídavě na tu či na onu stranu. Tak vznikl jakýsi rotující lidský hrozen, který se - ne nepodobný tornádu - pomalu přesouval po areálu: od bazénu k brouzdališti, od brouzdaliště k tenisovým kurtům, od kurtů k fitcentru...

Na rozdíl od tornáda nezpůsobil větší škodu - jen pár pokácených stolů, židlí a slunečníků, jednou i vyvrácené dveře, jeho bzučení však doléhalo až do dvanáctého patra. Podotýkám, že náš hotel měl čtyři hvězdičky.

Tato fáze trvala zhruba hodinu. Pak se začala rotace zpomalovat, postavy na okraji víru odpadaly, až tu nakonec proti sobě stáli sami dva barmani, ještě chvíli si spílali, pak zacouvali za bar jak ve filmu puštěném pozpátku a dali se do pucování skleniček, jako by se nechumelilo. Tak trochu mi to připomínalo zásadní konflikty nesmiřitelných stran naší opoziční smlouvy, konflikty, které končí dalším tolerančním patentem. Jenže až takovým happyendem turecké rvačky přeci jen nekončily.

Když bylo po všem, zjevil se hotelový manažer a vykonal tvrdý trest: zabavil oběma barmanům až do konce směny masívní dřevěnou kasičku s nápisem "Wissen Sie was Trinkgeld ist?" Byl to přece jenom čtyřhvězdičkový hotel.