Čtvrtek 30. srpna 2001

předcházející

Chcete být milionářem?

Ivan Klíma

Občas se podívám na slavnou hru chcete být milionářem. Shledávám, že kromě požadované zábavnosti skýtá i podnět k zamyšlení nad několika zajímavými fenomény.

Ten první: motivy soutěžících. Když jsem byl na jaře v Třeboni, pustil jsem si rakouskou televizi právě ve chvíli, kdy vysílala touž hru. Soutěžící na otázku, k čemu by použila peněz, pokud vyhraje, odpověděla, že čtvrtinu by dala na dobročinné účely. Připadalo mi to jako dost samozřejmá odpověď, vezmeme-li v úvahu, že člověk dostane za několik odpovědí na dosti triviální otázky slušnou částku peněz. Nicméně jsem podobnou odpověď od českých soutěžích neslyšel. Možná, že někdy zazněla, rozhodně však nepatří mezi odpovědi běžné.

Druhý fenomén: hráčská vášeň. Jsou hráči, kteří pokud nevědí, dají přednost třeba menší výhře nežli risku. Nicméně jak soutěž postupuje a rozdíl mezi jejími jednotlivými stupni stoupá na statisíce, hráči jako by přestali tento rozdíl vnímat. Riskují tři sta dvacet tisíc korun, jako by šlo o deset tisíc. Právě na tomto psychologickém jevu je hra založena.

Další fenomén: Nedostatek ostychu. Jsou lidé, kteří doškobrtají se všemi povolenými nápovědami k páté či šesté otázce (často ani ne tak daleko) a před více než milionem diváků nepředvedou nic víc než svoji naprostou neschopnost zodpovědět i zcela primitivní otázky.

Úroveň vzdělanosti je tím posledním a také nejzajímavějším, co tato hra mimoděčně odhaluje. Zatímco většinou nečiní potíže pojmenovat různé hrdiny televizních seriálů, či místo, kde pobývá Cipísek, základní vzdělání v otázkách kultury v nejširším slova smyslu se zdá být na katastrofální úrovni.

Chápu, že hráčka nemusí vědět, že autorem Hřbitovního kvítí byl Neruda (sbírku už málokdo četl), ale má-li si vybrat mezi autorstvím Erbena a Nerudy a vybere si Erbena, chybí jí přece jen základní školská znalost, že Erben kromě Kytice nenapsal žádnou sbírku básní.

Když hráč netuší, že Lašské tance složil Janáček, je to rovněž smutné svědectví i o té nejpovrchnější znalosti díla jednoho ze tří našich největších našich skladatelů. Člověka mimoděčně napadá: co se ti lidé ve skutečnosti učili ve škole, anebo jak se to učili, že jim nic neutkvělo?

Poslední poznámka je o divácích. Často znají více než soutěžící. Že petrklíč a prvosenka jednou jsou, věděli skoro všichni, zatímco soutěžící si nebyl jist. Snad právě proto mi vadí, že diváci mají za úkol nadšeným potleskem vítat odpovědi, které by zvládlo i dítě z mateřské školy. Například, že Jeníček s Mařenkou loupali z Ježibabiny chaloupky ve známé pohádce perník a nikoliv kroupy.