Čtvrtek 23. srpna 2001

předcházející

Naši konzervativci

Břetislav Rychlík

"Vykupujeme starý nábytek, peří a kůže. Starý nábytek, veškeré kůže a peří. Peří, starý nábytek vykupujeme!" Několikrát měsíčně se ozývá Javorníkem chrchlavé hlášení amplionu umístěného na projíždějícím automobilu. Jezdí sem dva. Jeden odněkud z jihočeské části Vysočiny - z Pelhřimova, druhý z pod Hostýnských vrchů na pomezí Valašska - z Holešova.

Nahradili zmrzlináře, kteří nadrzle kontaminovali dopolední ticho po nedělním kostele vlezlým trylkem: "Týta - týta - týta - ty". Ortodoxní kalvíni vyhnali zmrzlináře z neděle, kterou světí se vší důstojností, neviditelnou rukou trhu. Viditelně nesáhli po instantní zmrzlině a byl klid. Až teď zase ti kožkaři, co kšeftují se starým nábytkem.

Javorničané ukrývají na půdách, kterým se tady praví hůry, protože jsou hore pod střechou domu, vyřezávané lavice, stoly, židle, truhly, kolovraty, motovidla, police či korýtka. V časech samoobslužné kultury vyráběli jejich předkové téměř veškerý dřevěný nábytek a pracovní nástroje sami.

Bukového dřeva bylo v okolních horách dostatek a každý měl snahu vyzdobit si sebemenší kousek nábytku i pracovního nástroje po svém. Někdo primitivně, jiný cíleně umělecky. Tak se přirozeně kultivoval svět individuelním tvořivým životním stylem.

Sedávám na lavici, kterou zčásti vykřesal sekyrou a zčásti vyřezal nožem kamarád mého dědy, obecní policajt, hrobník a zvonař stařeček Martin Chrenčík z čísla 125. V opěradle si můžete přečíst letopočet 1931. Ornamenty se vyřezávaly i do obyčejného struhadla na zelí.

Javorničtí koláři byli proslavení, širočinou či pantokem uměli vykřesat loukotě do oblouku. Jezdili tím udivovat i do Uher a hlavně do Rakús, kam chodili pomáhat bohatým sedlákům při žních. A "kresání úkotí" exportovali až na Podkarpatskou Rus do Mukačeva, jak po svém říkali do Mungáča.

Když jsem si půjčoval nedávno kosu od vyučeného mlynáře, nejstaršího varhaníka na Moravě šestaosmdesátiletého Tomáše Majtána, obdivoval jsem jeho lehoučce vyřezaná kosiska, dřevěné rukojeti kosy.

"To patřilo k mému výučnímu listu. Musel jsem umět postavit celý mlýn, včetně jeho dřevěných součástí. Tak si doposud vyrábím dřevěné pracovní nářadí sám. Ty kosiska jsem se naučil od dědy Kuželovjana," popsal tradici pan Majtán. Pravil to ovšem tak čistým nářečím, že by mu posluchači této rozhlasové stanice nerozuměli. Už proto, že třeba mlýnu říká mujín.

Protože já neumím ze dřeva vyřezat ani náhradní zub do dřevěných hrablí, tak se konzervativně držím tradice a nedovolím prodat potulným nákupčím jediný kousek nábytku. Když mne nedávno oslovil jeden Javorničan s dotazem, jestli má prodat lavice a stůl po tatovi, zeptal jsem se ho: "A umíš to udělat?" "Neumím." "Tak to neprodávej. Ty peníze namají takovou hodnotu, jako práce tvých předků." Kupodivu mne netradičně poslechl.

Pak jsme malovali a měli v přístřešku před domkem a v humně složený starý "kostn" a vyřezávané lavice. Přijeli naši kožkaři, péraři a nábytkáři, ukradli vše, naložili na vozík a odvezli prodat kamsi do Rakouska. Také věrni konzervativně jakési naší tradici.