Středa 22. srpna 2001

předcházející

Návrat z Gruzie

Petruška Šustrová

Po čtyřech týdnech v gruzínském hlavním městě Tbilisi, kde bylo každé odpoledne na teploměru přes čtyřicet stupňů Celsia, ale zato meruňky, broskve, melouny a další ovoce daleko šťavnatější, než jak kdy koupíme v českých zemích, jsem se už docela těšila domů.

Přestože se mi v Gruzii líbilo, přestože mne osud té malé kavkazské země zajímá a exotických pochoutek i podnětů k úvahám tam bylo až až, lákaly mne známé pražské poměry. Copak se tam u nás asi za ty čtyři neděle stalo? uvažovala jsem. Taky jsem si, přiznám, v duchu opakovala jednu z důležitých pravd: třicet stupňů je lepších než čtyřicet stupňů.

To hlavní, na co jsem byla zvědavá, ale nebyla rodinná ani politická situace. Rodinnou jsem znala díky elektronické poště a o nějakých převratných událostech na české politické scéně jsem si nedělala žádné iluze. Jsou přece prázdniny, politici se rozjeli na zasloužené dovolené, a nešťastní novináři pátrají po kdejaké nicotnosti, aby z ní vytvořili hlavní zprávu dne. Co byste chtěli? Noviny musejí vyjít den co den, ať se něco děje nebo ne, a rozhlas ani televize taky vysílat nepřestanou.

Správně jsem tušila, že se mne všichni známí budou ptát, jak jsem se měla, a protože na tuto otázku skoro obligátně odpovídám, že skvěle, zeptají se, jak to tam v Gruzii vypadá. Byla jsem nabitá informacemi, vždyť jsem měla celé týdny na to, abych je načerpala a přebrala si je, prostě abych si udělala o gruzínských poměrech jasnou představu. Z rovněž jsem však byla plna pochyb - bude to vůbec někoho zajímat?

Tohle napětí, zvědavost, zda se mi povede někoho zaujmout, nebyly jen tak obyčejné pochybnosti. Točili jsme totiž v Gruzii dokumentární film pro televizi a pochopitelně by mi bylo líto, kdyby se na něj, až se za pár měsíců bude vysílat, nikdo nedíval. Mně sice Gruzie i další postkomunistické země připadají velezajímavé, ale na druhé straně jsem obezřetná: v českých médiích se o zahraničí moc nepíše ani nemluví, české publikum je podle názorů většiny šéfredaktorů spíš zápecnické.

Moje opatrné testování ale skončilo velmi pozitivně: nejen že se kamarádi dopodrobna vyptávali a vůbec jevili zájem, který překonal má očekávání, ale dokonce i správně reagovali! Dlouholetá kamarádka Jarmila poslouchala, poslouchala, a pak se opatrně zeptala: "Takže my si tady vlastně nemáme na co stěžovat?" Horlivě jsem přitakala.

To je totiž jeden z důvodů, proč tak ráda jezdím na východ: ze vzdálenější perspektivy vypad české transformace skoro pohádkově úspěšně. Když se na české poměry člověk dívá zblízka, všechno nepovedené a zhudlařené nepřirozeně narůstá a hrozí ho zavalit. Pohled zblízka prostě člověku nepřidá, často z něj na mne padá deprese - a podle toho, co mi píšou čtenáři a posluchači, nejspíš nejen na mne. Už pro duševní hygienu je tedy dobré z téhle perspektivy občas vystoupit a podívat se odjinud. Aby se v člověku nestřádala trpkost a nekřivila mu myšlení.