Pondělí 20. srpna 2001

předcházející

Svůj k svému

Jiří Dědeček

Jednou mě tetička mého přítele, bohatá vídeňská obchodnice, chtěla pozvat na večeři do nóbl restaurace na Kaertnerstrasse. Mně však bylo sotva 25, byl jsem v kapitalistické cizině na svůj první a poslední devizový příslib a u nás v Praze jsem se cítil nejlépe nad pivem ve IV. cenovce U trojek. A tak jsem na schůzku přišel v džínách a v tričku s mimořádně krátkým rukávem.

Protože tetička byla dáma, nedala najevo zděšení. Řekla, že vlastně nemá hlad, že se raději projdeme. Zašli jsme krátkou procházkou k nádraží, tam mi koupila párek v rohlíku a rozloučili jsme se. Druhý den ještě poslala sekretářku, aby mě vzala do skladu a vybrala mi nějaké šatstvo určené na export.

To sako s koženými záplatami na loktech nosím dodnes. A pořád jsem přesvědčený o tom, že mě tetička nechtěla zahanbit. Jen mi taktně dala najevo, kam nepatřím. S léty jsem vděčný i za negativní vymezení - alespoň vědět kam ne. Hledání kam ano, kam člověk doopravdy patří, je totiž tak složité, že mnozí při něm omylem narážejí i na sám smysl života. Proto pak jedinci, který nemá nejmenší pochybnosti, lze jenom závidět. Není jich ovšem mnoho...

Na jedné zahradní slavnosti během LFŠ v Uherském Hradišti se společnost zcela spontánně rozdělila - generální ředitelé, mocní producenti a výrobci hollywoodských filmů v horní zahrádce, my, obyčejní, dole na dvorečku u vchodu. Zábava už byla v plném proudu, když tu náhle - slavný malíř přichází pozdě! V ruce drží pozvánku a nevěřícně hledí na náš stůl: samí neznámí lidé, ani jedno pořádné jméno! Mezi tyto že by ho pozvali?! Ještě nedávno na Klausových narozeninách, a teď takový společenský pád?!

Už už vypadal, že se rozpláče, když tu ho z našeho středu zachránilo uštěpačné: "Mistře! Lepší lidi sedí támhle nahoře!" Mistr se vůbec nezabýval ironií té věty, nezapochyboval. S díky letmo potřásl lokýnkami a bral schody po dvou do horní zahrádky. Mezi své. A tak jen díky tomu, že se to jasně řeklo, byli všichni rádi - on, že našel, kam patří, a my, že jsme s ním nemuseli sedět u stolu.