Pátek 17. srpna 2001

předcházející

Souboj

Irena Obermannová

V naší ulici bydlí hodný pán. Vlastně ho moc neznám, jen vím, že pracuje jako řidič u jakési firmy. Každé ráno mi zdaleka kyne, usmívá se na mě a halasí a doporučuje mi, kde si mám nechat umýt auto, naleštit karoserii, kde mohu načerpat benzin za babku a ještě získat hodinky. Zkrátka, jak jsem řekla, hodný pán.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě on se mi stane ideální plochou k zobrazení vztahu žena - muž, právě toho vztahu, o kterém se toho tolik napovídá, a ať už se mluví o čemkoli, vždycky k tomu sklouzem. Všichni máme vztahové problémy, absolvujeme vztahové terapie, čteme vztahové knihy a chodíme na vztahové filmy. Dřív se říkalo filmy o lásce.

Znamená to snad, že se láska změnila ve vztah, v cosi rozporuplného a komplikovaného nebo že přestala existovat? Těžko říct. Každopádně všude slyším, že vztah žena - muž se ocitl v krizi. Že role pohlaví se pomíchaly. A kdo za to může, žena nebo muž, táží se snad všichni do jednoho kromě tohoto bohorovného pána. Tak možná proto...

Bylo ráno jako každé jiné, kynula jsem mu, usmívala se a halasila z okna auta a při tom jsem se snažila couvat, vždyť už to tak dobře umím. Zastavil se a rozkročil. A do okénka zavolal: "Najela jste na obrubník! Vy tomu autu teda dáváte!" Sehnul se a ohmatával pneumatiku. Vnímala jsem to ostražitěji, než kdyby ohmatával mě.

Vyklonila jsem se. "Pane, víte vy, proč jsem nejsem vdaná?" Narovnal se a upřeně mi hleděl do očí. "Abych nemusela poslouchat tyhle kecy!"

"Ba ne, víte, proč nejste vdaná?" křičel náhle neurvale. "Protože jste nesnesitelná!"

Šlápla jsem na plyn, abych mu zmizela z doslechu. Byla jsem bez sebe vzteky, ten blb mě dokonale rozházel. Došlo mi, že jsme právě absolvovali souboj. Muž a žena, oba nazí, bijí se holýma rukama. Ale o čem vlastně byla ta srážka, proč hned musela téct krev, ptám se. Protože šlo o podstatu.

Hodný muž v tom byl bezesporu nevinně, nechápal, proč byl zmlácen, vlastně si namlouval samičku, tak, jak byl už několik tisíc let zvyklý, nepraštil mě kyjem, neodvlekl mě za vlasy do své jeskyně, postupoval moderně a civilizovaně, ošmatával mé pneumatiky, radil a mezi řádky mi sděloval, že ženská nepatří za volant, ale ke kredenci. Kdyby byla hodná, třeba i k jeho kredenci. Když se mu postará o večeře, on se jí postará o auto.

Jenomže já nejsem hodná. Jsem totiž nesnesitelná. Odmítla jsem ho a urazila. Praštila přes přirození. Mohla jsem mlčet, chichotat se ("Jsem já to ale drnda, pane Vonásku...") zachovat se moudře s ženskou převahou. Asi by nebylo těžké docílit, aby mi koupil novou pneumatiku, zkontroloval olej, daroval papouška. Nechci papouška. Chci sebe.

Představme si tu situaci naopak. Muž couvá. Najede na obrubník. V tu chvíli vystartuje žena. "Co to, chlape, proboha s tím autem vyvádíš! Ty mu teda dáváš zabrat!" A než poklekne, aby zhodnotila stav gum, udělá sprostý posunek. Tak. Konečně je to srozumitelné. Taková ženská je ohyzda. Teprve když si celou scénku obrátíme, vyjeví se její smysl. Hodný pán je zrůda.

Od té doby mě nezdraví. Připadám mu divná. Já si zas o něm myslím, že je nebezpečný lidstvu. Jsem ráda, že nadále zůstanu ušetřena jeho neandrtálského halasu. Ano, neandrtálského. Protože dokud na sebe nebudou čeští muži na silnicích vzájemně řvát: "No jó, chlap!" zůstane naše krásná zem ve spárech lovců mamutů.