Čtvrtek 16. srpna 2001

předcházející

Smích

Leo Pavlát

Nedávno jsem v televizi zahlédl část vystoupení, v němž herec-bavič odpovídal na otázku "jakou kdy dostal nejneobvyklejší nabídku". Herec nevzpomínal dlouho. Někdy počátkem 90. let potkal na ulici svého známého, poslance.

"Nechtěl bys za nás kandidovat?" zeptal se straník baviče. "Jsi známý, máš jméno, hodil by ses nám."

"Já jsem ale herec," opáčil nechápavě divadelník. "Co bych dělal v parlamentu?"

"Dělal?" podivil se pro změnu poslanec. "Nic přece. Tak jako my všichni."

Scénka měla úspěch. Aplaus byl veliký a řekl bych, že pokud v hledišti nebo u televize seděli poslanci, smáli se také. Satira přece očišťuje.

Ve vážně míněné diskusi by poznámku o vlastním nicnedělání s úsměvem nepřešli. Bez ohledu na politickou stranu by se ostře ohradili proti demagogii a populismu a spočítali by, kolik zákonů již odhlasovali.

"Dobrých zákonů?" ptám se maje na mysli třeba zákon o pohřebnictví, o němž se tohoto léta chvíli hovořilo. Netýká se jen zemřelých, ale i oddělených částí těl jinak živých, a jak argumentují lékaři, některá jeho ustanovení se nedají naplnit.

Ten zákon ve své současné podobě - a našlo by se mnoho jiných - je zmetek, ale osobní odpovědnost za něj nenese nikdo. Žádný poslanec není za tento zákonodárný paskvil finančně postižen, neriskuje vyloučení z parlamentu, ba ani nepříjemnosti v partaji, kterou svou práci zesměšnil.

Končí léto, pár stovek školáků a studentů bude zakrátko skládat reparát či opravnou zkoušku za neúspěch v minulém školním roce a možná nejen oni přemítají o povaze demokracie. Oni, každý zaměstnanec, podnikatel, živnostník ručí za svou práci osobně - úspěchem, výdělkem, postihem.

Poslancům nehrozí nic - ztrátu místa kvůli špatné práci neznají. "Spočítejte nám to při volbách," vzkážou rádoby otevřeně těm, kdo jsou nespokojeni, ale dobře vědí, jak nemotorné tyto účty jednou za čtyři roky jsou.

Nevolíme kandidáty, nýbrž strany, a kdyby si občan dal tu práci a sledoval počínání jednotlivých zákonodárců, stranu svého srdce by podle nich dozajista nenašel. Hle - toť dokonalá past na ty, kteří chtějí z principu volit.

V televizi tohoto léta běží též normalizační estrády se satirou na gumové rohlíky a nedostatek toaletního papíru. Také za Gustáva Husáka, tak jako při vyprávění baviče o nabídce k poslancování po pádu komunismu, se lidé v hledišti a u obrazovek smáli.

Obávám se, že tomu smíchu, který dělí patnáct i více let, je společná bezmoc. Bezmoc z toho, že nám vládnou lidé nekompetentní - a je jedno, zda z vůle komunistů nebo rozhodnutím demokratické volby. Toto vědomí je každodenním vítězstvím těch, kteří demokracii nenávidí.