Pondělí 13. srpna 2001

předcházející

Urovnávání paměti

Miloš Rejchrt

Věnuji se toto léto úklidu v domě. Probírám se krabicemi strojopisů, rukopisů, rodinných archiválií a při tom pilně poslouchám rádio. Britští imigrační úředníci své detašované pracoviště na ruzyňském letišti opustili, což je pro mne zpráva spíše dobrá.

Kdyby se mi teď zachtělo přerušit domácí práce a zaletět do Velké Británie, zaletěl bych , přičemž Britové by mi do toho, kam poletím či nepoletím, mohli mluvit až ve svém království. Prakticky by se mi tím můj výlet třeba proměnil v drahou cestu na londýnské letiště a zpět, ale pocitově bych na tom byl lépe, a pocity jsou přece významnou součástí života, ba i mezinárodních vztahů.

Britové na Ruzyni zaujali tuzemské pozorovatele svou formální úřednickou zdvořilostí, na tom se hlasy z éteru shodly, přesto ale u české veřejnosti mnoho sympatií nezískali. Kladli cestujícím všelijaké všetečné otázky, vyptávali se i na majetkové poměry tak podrobně, že by se při tom i český komisař při sčítání lidu červenal.

Osm tisíc měsíčně se jim zdálo málo a člověka s takovým příjmem shledali nebezpečně chudým a pro Británii rizikovým. Není ale hodnocení člověka podle výše jeho bankovního konta neméně ponižující jako podle množství pigmentu v kůži? Prokládám ohlasy veřejnosti vlastními otázkami.

Trpělivě při tom třídím starý papír. Tu můj zrak padl na listinu z roku 1984. Náčelník správy SNB, oddělení pasů a víz v Praze 8, mi v ní sděluje toto: "není v souladu se státními zájmy ČSSR, abyste byl v současné době držitelem cestovního dokladu a cestoval do ciziny. Z tohoto důvodu nelze Vaší žádosti o vydání cestovního pasu vyhovět". Dávno jsem už na tento přípis zapomněl, i na řadu jiných, obsahově podobných.

Zapomínat je špatné. Zapomínáme-li, ztrácíme měřítko pro v porovnání velikosti současných nesnází i pozitivních změn. Přece to není tak dávno, co nás na letištích a hranicích nepouštěl ven náš vlastní stát a ještě nám přitom černé na bílém cynicky tvrdil, že naše svoboda pohybu není v jeho zájmu. A žádné debaty na toto téma se v rozhlase nekonaly, žádné živé telefonáty lidí, protestujících proti zásahu policejních úředníků do občanské suverenity slyšet nebylo, o diskriminaci Romů se psalo jen v samizdatech, v dokumentech Charty 77.

Dnes se píše, mluví, debatuje svobodně a otevřeně o všem, o úřednících i o Romech, jak je to v demokratickém světě běžné. A vůbec není pravda, že slova nic nezmohou. Vůči úředníkům spřátelené země se zvedl odpor veřejného mínění, a protože getleman ví, kdy se sluší odejít, britští imigrační úředníci po třech týdnech takříkajíc přerušili své působení s důstojným vysvětlením, že jejich mise na ruzyňském letišti už splnila svůj účel.

Zřejmě by ho nebyla splnila tak rychle, nebýt pozdviženého hlasu veřejného mínění, nebýt slov vypuštěných do veřejného prostoru. Žijeme zkrátka v docela jiném světě než v orwelovském roce 84, což by se mi možná nezdálo tak zřetelné a očividné, kdybych jen poslouchal rádio a neuklízel při tom ve vlastní domě.