Úterý 7. srpna 2001

předcházející

Krajina po nepříteli

Jiří Peňás

Stačí, aby člověk vyrazil z Prahy směrem západním nebo severním, a ani ne po hodině cesty se ocitne v takzvaných Sudetech. Je to už půl století termín pro zemi, která vlastně není, kterou si ve svých rancích odtáhli tamní Heinrichové a Fritzové, vlastně spíš Gertrudy a Hildy, která ale přesto sytí zbytek země výčitkou, i když si ji stále připouštíme jen velmi opatrně a po malých dávkách.

Oproti relativně stabilizovanému vnitrozemí jsou to kraje jakoby s pořezanou tváří a se špatně sešitými jizvami. Krajina je tam krásná, dramatická a melancholická zároveň, ale s jakousi vadou či poraněním, které vznikne tehdy, když človek, který tam žije, s ní nenaučí dobře zacházet.

Na hranicích Sudet nestojí samozřejmě žádné cedule, hlásící, že přijíždíte do míst, kde žilo jiné etnikum. Přesto si vnímavější cestovatel všimne, že vesnice a městečka jsou tu přes éru socialistického glajchšaltování jaksi jiná než v centrálních Čechách.

Že kostely stojí jinak než na českých návsích, že statky a stodoly se tu stavěly podle jiného ideálu než dle jihočeského baroka, že středy mesteček mají blíž k těm, jež jsou vidět - ovšem v nesrovnatelně lepším stavu - na druhé straně hranic.

Zároveň si všimne, že tato odlišnost ustrnula ve stavu před desítkami let, že se už dál nerozvíjela, protože jednoduše neměla kým. Kraj museli opustit ti, kteří ho před mnoha stoletími kolonizovali a civilizovali. Za hříchy poslední svedené generace zaplatilo několik set let práce a plodného života.

Noví kolonizátoři přicházeli do míst, kterým nerozuměli, která nepovažovali za svá v jiném smyslu než stroze vlastnickém. Usídlili se v kraji, kde byli obklopeni samými němými svědky jiného lidu, památkami na jiný jazyk, estetické cítení, zvyky a kulturu.

Přitom se ale chovali tak, že je nevidí, že s nimi nechtějí nic mít. Nechápali, proč by měli chránit svědectví po vyhnancích a pečovat o něco, co by je tu jen připomínalo. Cílem bylo, aby kraj připodobnili, co nejvíce k sobě samému, což se téměř podařilo.

Postavili to, co uměli a co doba přinášela: nové fabriky a k nim obludná sídliště s kasárenskou architekturou. Rozsáhlá uzemí proměnili ve střelnice pro armádu. Historická centra měst a městeček nechali celá desetiletí chátrat a bez lítosti je vydali na pospas tlamě času i působení človeka. Postarali se, aby se do starých domů, které tu stály staletí, nastěhovali lidé, kteří jim nemohli přinést nic jiného než zkázu.

Co nezničilo bezprostředně poválečné plundrování, málem dokonalo vykořisťování ve velkém, především velkoprůmysl a rabiátská těžba, ať již uhlí, uranu či jiných strategických surovin. Hornictví, kdysi zdroj bohatství a prosperity, se stalo příčinou smrtelného nebezpečí, nejen pro krajinu, ale i pro lidi, kteří do ní přišli.

Celé Podkrušnohoří od Horního Slavkova, kde ještě v roce 1978 nechali strhnout unikátní renesanční radnici, až po Most, kde sice s velkým povykem odvezli kostel, ale zničili celé unikátní město, je toho výmluvným svědkem.

Stále více si myslím, že v Sudetech se vedla regulérní kulturní válka, jejíž zvláštností bylo, že protivník opustil bojiště, a tak se cílem agrese stala hmotná i duchovní vzpomínka na něj. Ta válka přinesla tomuto krásnému kusu země, který lemuje obvod Čech, jen a jen porážku.

Porážku, z které se dlouho bude vzpamatovávat i problematický vítěz. Vždy, když do toho kraje, ve kterém jsem do svých patnácti let žil, přijedu, doufám, že snad je konečně po boji.