Pondělí 6. srpna 2001

předcházející

Dvě tváře ekologů

Jiří Hanák

Můj vztah k ekologům je dvojaký. Na jedné straně jim fandím jako každému slabšímu mančaftu, na druhé straně mne mrzí jako bolavá noha.

Fandím jim proto, že trvale kopou v obklíčení mocných betonářských a automobilových lobby, soudce je proti nim zaujatý a tribuny na ně většinou nevraživě ječí. Když však začnou sloužit své zelené mše, začínají mne mrzet. V jejich svatostánku jsou totiž broučci, rostlinky, čistý vzduch a neporušená krajina. Kdyby se jim jen klaněli, vem to čert. Ale oni jim přinášejí i lidské oběti.

Než by třeba souhlasili se stavbou obchvatu kolem Chlumce nad Cidlinou, nechají raději tisíce domorodců dusit se ve smradu automobilových zplodin. "Ať postaví železnici", slyšeli jsme jednoho ze zelených veleknězů. Jenomže to je totéž, jako pacifistické výzvy "Ať není válka!" Byly z toho dvě a obě světové.

Jistě že by bylo nejlepší automobily prostě zakázat. Pokud to však nejde, byl by v zeleném učení na místě větší realismus. Dokud totiž u ekologů bude výhodnější být broučkem, žábou či rostlinkou než člověkem, účast společnosti na zelených mších těžko vzroste.

Toto byla jen uvertura, neboť samozřejmě míříme k Temelínu. Než tam však dorazíme, musíme ještě věnovat několik nelibých slov na adresu podsekty zelených, totiž odpíračům požívání masa teplokrevných živočichů. Čert mne může vzít, když už zralý, úspěšný a všestranně vzdělaný muž se chlubí, že toto maso už tři roky nejí, neboť tato zvířata jsou týraná za živa a umírají ve strašných podmínkách na jatkách.

"A ryby jíš?", zeptal jsem se potměšile. Samozřejmě, že ryby jí. Tento jinak zdravý člověk se zřejmě domnívá, že treska, sleď, kapr či sardinka čas od času doplují ke zpracovatelskému závodu, zaklepou tam na vrátnici a řeknou: "Já jsem ryba a dobrovolně se hlásím do konzervy!" Přitom ulovené ryby trpí surovým zaobcházením a umírají udušením, asi jako člověk, svázaný do kozelce. Ale říkejte něco fanatikovi.

A jsme u Temelína. Nemám tu potvoru rád. Ne proto, že je jaderná, ale proto, jak se stavěla a jakou šlamastyku díky nemotornosti českých politiků způsobila a ještě působit bude. Sto miliard korun už stála, patnáct let se stavěla, pomalu rok je hotová a užitku je z ní jako z kohouta mléka. Zatím jediným hmatatelným výsledkem Temelína je arogantní nadýmání, kterým trpí zejména ministr Grégr a premiér Zeman.

Jakýsi morbus temeliensis je posedl. V nejaderné části zřejmě nefunguje ani klika od WC, to ale nebrání ani Václavu Klausovi, aby Temelín nevydával za dílo skvělých českých ručiček. Stejná choroba. A stejná i u zelených, jenže s opačným znaménkem. Pro ně je špatně všechno už proto, že Temelín je elektrárna jaderná.

Amerického prezidenta Bushe oprávněně kritizují za odmítnutí Kjótského protokolu o snižovaní škodlivých emisí, bojem proti Temelínu bojují však za jedovaté smrady z elektráren uhelných. Holt ty jejich lidské obětiny.

Nejsměšnější z argumentů zelených proti Temelínu však nakonec. Prý poznamená životní prostředí v jihočeském regionu. V tom případě však nechť udělí cenu ropáka za největší změnu životního prostředí in memoriam Jakubovi Krčínovi z Jelčan.

Nikdo nikdy dosud nepoznamenal životní prostředí v Čechách tak, jako tento stavitel jihočeských rybníků. Měl štěstí pan Jakub. Rakušané tehdy netušili, jak skvělým vývozním artiklem budou kapři a ekologů tehdy nebylo. Stejně ale mám zelené spíše rád než nerad. Ke střízlivém realismu se jistě chtě nechtě dopracují.