Středa 1. srpna 2001

předcházející

Farmáři a čuňata

Bohumil Doležal

Antonín J. Liehm vypráví v příloze Salon (Právo 26. 7.) o setkání několika českých spisovatelů u Pavla Kohouta v létě 1968. Chtěli se poradit o tom, jak změnit tehdejší Svaz spisovatelů, jakýsi bolševický Olymp pro vyvolené, v normálnější organizaci.

Liehm píše: "Kohout nás přivedl k velkému stolu v zahradě a zavelel: členové KSČ vlevo, ostatní vpravo! Nastalo nádherné škatule hejbejte se, při nichž se mnozí účastníci k překvapení dozvídali, kdo vlastně kam patří. V denním styku se totiž v šedesátých letech tyhle hranice často smazaly, vygumovaly".

Problém se smazáním a vygumováním hranic je v obecné poloze popsán například v závěru Orwellovy Farmy zvířat. Užaslá zvířátka hledí okny do hospody, kde za stoly sedí společně farmáři s čuňaty. A už se nedá ani dost dobře poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně.

To je zcela všeobecně stinná stránka tzv. kulatých stolů, které ve střední Evropě a především v Česku chováme v takové oblibě. Kromě případu, který zmiňuje pan Liehm, se u nás něco podobného odehrálo v roce 1945, pak 1977, nakonec 1989. Skutečnost je ovšem složitější než modelová situace z Orwellovy pohádky pro dospělé.

Člověk je ve své podstatě hříšný, a tak každý farmář nese v sobě zárodek čuněte. Stačí leckdy docela malá nepozornost, a nezadržitelně se rozjede neblahá metamorfóza. Tohle ohrožení má i svůj optimistický rub. Každé čuně má až do skonání nezadatelnou šanci stát se poctivým farmářem.

Obojí proces - metamorfóza z farmáře v čuně a naopak - se ovšem od sebe podstatně liší. Proměna v čuně probíhá jako po másle, tak, jako po celodenní štrapáci s úlevou vklouzneme do peřin. Obrácená cesta je svízelná a namáhavá jako himalájská túra.

Přitom nejen farmáři, ale i čuňata tuší, že metamorfóza prvního typu, na rozdíl od té druhé, je nežádoucí. Každé čuně by rádo bylo farmářem, ale žádný farmář nechce být čunětem. To je na jednu stranu hezké a slibné, na druhou stranu to mezi čuňaty nabuzuje mocný alibismus.

Čuňata mají sklon předstírat, že se farmáři už vlastně stala. Jako argumenty slouží dobré úmysly a naivní idealismus, který vždycky vedl jejich kroky. Dobré úmysly samozřejmě nelze podceňovat, ale proměna z čuněte ve farmáře začíná teprve jejich náležitým uskutečňováním. V tomto procesu se taky naivní idealista mění v idealistu řekněme rafinovaného.

Proto je v okamžiku takzvaných historických kompromisů třeba mít na mysli samozřejmě to, že každé čuně má šanci, ale také, že každý farmář je ohrožen. Je tedy nutné, už jen proto, aby šance pro čuňata zůstala zachována a ohrožení farmářů neúnosně nerostlo, ze všech sil držet jasnou a zásadní hranici, která odděluje farmářství od čuňáctví.

A k tomu nám dopomáhej Bůh.