Pondělí 30. července

předcházející

Chlapi sobě

Leo Pavlát

Chlapi sobě - tak zní slogan reklamní kampaně, která nás z televizní obrazovky den co den upozorňuje na jedno české pivo. Závěrečnému pohledu na nezbytně orosenou sklenici, z jejíhož okraje kane krůpěj až k logu oné jedinečné pivní značky, předchází minipříběh, který jaksi mimochodem sděluje, kdo je u nás opravdový chlap.

Takže, potrpí si na drsný humor a hospodu plnou kamarádů. Je chlapem proto, že si skutečný domov i rodinu našel v hospodě. Nevyznává lásku ženě, ale pivu, prchá od vždy strašné manželky k vždy plným půllitrům, a pokud mu slabost nedovolí opustit ženu nebo třeba i nemocnici, vynalézaví kamarádi najdou způsob, jak nešťastníka dostat ke stolu štamgastů.

K vysněnému zlatistému nápoji se, soudě podle jiného příběhu stejné reklamní série, lze dostat i splněním dávného snu z dob vojny: překonáním opičí dráhy na cvičáku pod dohledem chápavého oficíra, kamaráda i pivaře v jedné osobě.

V televizní reklamě na jinou pivní značku zase postarší pijáci v básnické oslavě pivního moku sdělují mladíkovi, proč netřeba cestovat, poznávat jiná místa, země, lidi: v oblíbeném pivu, sedě na zadku v hospodě, najde všechny krásy světa - tak proč se někam trmácet?

Reklama je vždy pragmatická, dělá se pro zisk, a proto není důvod pochybovat, že tyto a podobné oslavy českého pepkovství počítají s dostatečným množstvím souznících duší. Považuji to za neblahé znamení a to tím spíš, že takto pojaté chlapství coby buranství a silácký primitivismus dává z jiných českých reklam neméně jasně najevo, jak si pro změnu představuje skutečnou ženskou.

Stručně řečeno, je to tělo, které si chlapi vylepují v dílně, kanceláři nebo do skříňky na převlékání. V tomto duchu vznikly stovky reklam, jež zamořily tuto zemi a jejichž všudypřítomnost uvádí cizince v úžas. Není u nás mnoho zboží od potravin po auta, z jehož obalu či poutače by k potěše pravých chlapů neshlížela vyzývavá, více či méně odhalená slečna s velkými ňadry, nemluvě o reklamách, které přímočaře kalkulují s erotickým podtextem mačovského typu.

Tuším, že za tyto poznámky riskuji od tvůrců zmíněných reklam i jejich příznivců výtky za nedostatečné chlapství, podpantoflismus, asketismus, prudérii, snobství a kdovíco ještě. Nemůžu si však pomoct. Mužství, jež se definuje každodenním plkavým vysedáváním u piva, zesměšňováním žen nebo jejich vykreslováním jako předmětu k použití, považuji za degradující.

Pokud se navíc takový názor po léta masově vnucuje, stává se nejen otravným, ale i potencionálně nebezpečným. V životě, v tom, který se neřídí počtem vypitých půllitrů, je totiž mnohem víc okamžiků, kdy jsou světu zapotřebí nikoliv chlapi, ale muži.