Čtvrtek 26. července

předcházející

Slepá honba za uranem

Čestmír Klos

Kde bych si kdy pomyslel, kam všude mě zavedou ekologické chodníčky! Původně jsem po nich vystoupal do Krkonoš, bylo to uprostřed osmdesátých let, abych tu psal o nebezpečných imisích a nenasytných socialistických investorech. Po kritice megalomanského projektu lanovky na Sněžku jsem si však vysloužil absolutní zákaz psaní o nejvyšším bodě Čech. Pro tehdejšího redaktora časopisu Krkonoše to byl obzvlášť tragikomický trest.

Jenže pak jsme zazvonili klíči a mnohé směšné tresty i zákazy padly. Ekologické chodníčky mě zavedly i na dosud tabuizovaná místa, a tak jsem mohl sfárat na reportáž do uranového dolu. Tam však byla k vidění opravdová tragikomedie!

V honbě za uranem, který po mírovém využití v elektrárnách býval příhodným zdrojem plutonia pro atomové hlavice, hlavní to zbraň ve studené válce, otevřeli mocipáni u Stráže pod Ralskem dva doly vedle sebe. Jeden hlubinný, druhý s chemickou těžbou. Aby horníkům nekapala na hlavu kyselina sírová, užívaná v chemickém dole k loužení, musela být vytvořena mezi oběma doly podzemní vodní clona.

Mocné agregáty ve dne v noci pumpovaly vodu, aby bránily průsaku kyseliny. A pumpují ji dál, přestože hlubinný důl Hamr 1 už několik let nevydal ani gram uranu.

Tragikomedie pokračují. Místo urychlení sanace, která by umožnila zaplavení dolu, a tím i zastavení části nákladných čerpadel, vymysleli ministr průmyslu Miroslav Grégr a jeho ekologický rádce Jiří Hanzlíček prodloužení vysoce ztrátové těžby v Dolní Rožínce. Vláda jim ji schválila a všechny volné prostředky Diama i ze státního rozpočtu směřují na Vysočinu.

V polovině června se z ministerstva průmyslu ozvalo SOS: v příštím roce už na sanaci chemické těžby ve Stráži nebudou peníze. Zastavení čerpadel by však způsobilo tragédii. Tisíce tun kyseliny, napumpované za léta fungování dolu do zrudnělé vrstvy s uranem, by se záhy rozšířily do okolí a ohrozily by podzemní zásobárnu pitných vod.

Ministr Grégr zároveň ví, koho o peníze na sanaci, které sám prohospodařil, připraví: Fond životního prostředí. V dopise ministru Kužvartovi vyhrožuje ohrožením zdraví a života občanů a ekologickou havárií velkého rozsahu. A radí: "Domnívám se, že Státní fond životního prostředí by měl především pokrývat akce, u kterých hrozí ekologická havárie." Přeloženo do srozumitelné češtiny, fond by měl být podle ministra Grégra pojistkou pro nezodpovědná rozhodnutí vlády. To, doufejme, výbor fondu nikdy nepřipustí.

Nenajde-li se však patřičný obnos ve státním rozpočtu, hrozí dilema - připustit aby se rozšířilo znečištění do dalších oblastí vzácných podzemních turonských vod, nebo víc znečišťovat povrchové toky vodou odčerpávanou z podzemí?

Místo brambor a řepy vyrostly na polích u Stráže pod Ralskem celé řady pump. A místo úrody se tu sklízí kyselina sírová s vylouhovaným uranem. Protože se už nepřilévá čerstvé kyseliny, uranu je čím dál míň. Pumpovat se však musí stejně. A odpařovat tu trochu uranu také, což je čím dál nákladnější.

Na tom už není nic komického, je to jen tragédie: jedna generace shrábla uran a ve spolupráci se sověty ho prohospodařila. Další dvě generace budou nejméně do roku 2030 jen naprázdno pumpovat. A ještě si někteří lidé, jako pánové Grégr a Hanzlíček, nedají s další ztrátovou těžbou uranu pokoj...