Středa 25. července

předcházející

Pryč s ploty a zdmi

Miloš Rejchrt

Před necelým rokem se nesl Prahou pokřik "Žádné šance Světové bance." Žulové kostky a zápalné lahve dopadaly většinou na policisty, jak ale hesla napovídala, skutečným jejich terčem byl světový kapitál.

V italském Janově se však o víkendu věci posunuly o kus dál. V Praze stačily v ulicích klasické zábrany, vysoké asi metr čtyřicet. V Janově vyrostly do výšky až čtyřmetrové. Tentokrát měly oddělit rozvášněné davy nikoli od bankéřů a finančníků, ale od státníků.

Ti, kdo se na janovském summitu sešli, byli řádně zvolení přestavitelé svých zemí, všichni se dostali ke svým vrcholným funkcím na základě výsledků svobodných voleb, dle průhledných pravidel zastupitelské demokracie. Od těch, které zastupují, je však dělil čtyřmetrový plot a ještě to bylo málo. Příště se sejdou ve Skalistých horách, daleko od hlučícího davu, daleko od těch, kdo je zvolili.

Ve srovnání se světovou mlčící majoritou byli demonstranti v Janově jen nepatrnou menšinou. Ovšem menšinou motivovanou a vlivnou, která dokáže dát o sobě vědět. Je tedy pro politiky výzvou. Stále víc se ukazuje, že ploty a zátarasy jsou na takovou výzvu špatná odpověď. Vždyť oddělují nejen eventuální násilníky od eventuálních obětí, ale nás občany oddělují nás od těch, kteří nás mají zastupovat.

Ploty a zdi, ať v Matiční ulici nebo v Berlíně, drátěné zátarasy, i když nejsou nabity elektřinou, mají nebezpečný, symbolický náboj. Vloni v Praze se ukázalo, že vysoké napětí lze uzemňovat. V kostele u Salvátora se konaly debaty mezi odpůrci globalizace a vrcholnými činiteli světových finančních instituci. Také na Hradě prezident republiky uspořádal podobné setkání.

Protivníci si tu sice do náručí nepadli, ale žulové kostky nelétaly, pouze slova, byť někdy tvrdá a ostrá. Tak to má být. Zastupitelská demokracie přece musí dbát o to, aby se lidé cítilo zastupováni. To není žádná laciný populismus, najde-li politik nejen před volbami odvahu a čas na debaty s lidmi takříkajíc z ulice.

Určitě by byla chyba, kdyby se příští rok chystané zasedání NATO odbývalo někde v bunkrech uzavřeného vojenském prostoru. Určitě by bylo dobře, kdyby jeho účastníci našli čas hovořit s občany této země bez bariér a zátarasů, s očí do očí a od plic. Zábrany v ulicích našich měst pak budeme vnímat jako nutné bezpečnostní opatření, nikoli jako zlověstný symbol.