Úterý 17. července 2001

předcházející

Poučení z NDR

Josef Lédl

Existoval kdysi stát zvaný Německá demokratická republika, do nějž si občané sousedního státu jménem Československá socialistická republika jezdili kupovat záclony, boty a mák. Při jedné takovéto výpravě (říkalo se jim družební zájezd) jsem se svým přítelem Oldou navštívil oddělení gramofonových desek ve velkém obchodním domě. Máku jsme doma měli dost, boty nám sloužily a záclony se nám zdály být všude stejné. Kdežto desky ne.

Dodnes jsem vděčný firmě Eterna, že mohu poslouchat, jak pan profesor Collum hraje na Silbermanorgel Bachovy fugy, nebo jak Mahalia Jackson zpívá gospely. Zatímco se Olda (stejně jako já) se sluchátky na hlavě nořil do říše tónů, někdo mu ukradl fotoaparát. Nezbývalo, než se obrátit na policii.

Ne, že bychom si dělali iluze, že by snad policie Německé demokratické republiky vypátrala ukradený fotoaparát a poslala jej poštou Oldovi do Československé socialistické republiky, ale Olda měl ten fotoaparát zapsaný na takovém papíře, kterému se říkalo celní prohlášení, a kdyby na hranicích nějaký celník, ať už Německé demokratické, nebo Československé socialistické republiky, objevil nesrovnalost, byl by průšvih.

Naštěstí velký obchodní dům byl na úrovni a v jednom rohu jsme objevili dlouhý stůl s nápisem Dolmetscher, za nímž seděly tři ženy a jeden muž. Před každou z žen stálo po jedné vlaječce - anglická, francouzská a ruská, ale muž byl evidentně polyglot: měl před sebou vlaječky tři - československou, polskou a maďarskou. Slušně jsme pozdravili a počali vysvětlovat, co se nám přihodilo…

Tlumočník zjevně nerozuměl. Jak to? Aha! Bodejť! Musíme slovensky… Taky nic. No, tak tedy polsky… Kdepak. Olda se náhodou právě začal učit maďarsky z učebnice pro c.k. důstojníky, uměl už spoustu užitečných vět jako: "Jedu na koni po Praze" a "Vítám vás, pane plukovníku", a tak to na tlumočníka, který se tvářil jako když polyká ježky, vybalil. Bez úspěchu. Podívali jsme se s Oldou užasle na sebe.

Nakonec jsme dali dohromady větu: "Mit velche špráche šprechnzý bite?" "Nur Deutsch," odvětil důstojně tlumočník. Podařilo se nám dát dohromady ještě jednu větu: "Ví ist das méglich?" Tlumočník na nás pohlédl trochu užasle a trochu pohněvaně a vysvětlil nám: "Hier ist Deutschland."

Na ředitelství restaurací, kde pracovala moje maminka, měli výborného šoféra, ale po půl roce ho museli propustit, když se ukázalo, že nemá řidičský průkaz. Jezdit uměl znamenitě, ale neměl na to papír, a tak nemohl dělat řidiče, zatímco ten německý pán neuměl žádnou cizí řeč, a přesto mohl dělat tlumočníka. Z toho plynou mnohá poučení. Jistě už vás nejedno napadlo.