Čtvrtek 12. července

předcházející

Dědictví Francouzské revoluce

Tomáš Halík

Když před dvanácti lety 14. července vybuchovaly nad Seinou ohňostroje na počest dvoustého jubilea dobytí Bastily, málokdo tušil, jak blízko je doba nového velkého převratu v evropských a světových dějinách, pádu pevnosti zdánlivě nedobytné, světového komunismu.

Později někteří dějepisci - jako britský historik Eric Hosbawm - konstatovali, že do té periody mezi léty 1789 a 1989 se vešla dvě století, ovšem jaksi nerovnoměrně: "dlouhé" devatenácté století otevřelo své téma už právě Francouzskou revolucí a skončilo vlastně až první světovou válkou. "Krátké století" dvacáté - "století extrémů" se zrodilo až v roce 1918 a skončilo s pádem sovětského impéria v důsledku událostí z podzimu 1989.

Pokus srovnat Francouzskou revoluci a její následky pro Evropu s děním o dvě stě let později je úkol zcela přesahující stručné ranní zamyšlení, a tak jen letmo upozorněme na některé body. Britský publicista a politolog Timothy Garton Ash nazval události podzimu 1989 "revolucí bez myšlenek", protože se podle jeho názoru disidenti komunistických režimů pouze přihlásili k idejím západní demokracie a lidských práv, které přinesla už Francouzská revoluce a nepřinesli žádnou skutečně novou vizi lidského a politického společenství.

To je kritika, kterou bychom neměli smést ze stolu příliš lehce. Skutečně se např. u nás brzy ukázalo, že většinu společnosti drželo v jakési jednotě vědomí toho, co nechceme, zatímco pozitivní obraz budoucnosti byl značně abstraktní. Vzpomínám na slova Alexandra Solženicyna, který kdysi dávno - snad kolem roku 1984 - odpověděl v rozhovoru pro BBC na otázku, co přijde po komunismu, prorockými slovy: "Budět dolgaja, očeň dolgaja doroga uzdaravlenija".

Jeden nápadný rozdíl mezi revolucemi z let 1789 a 1989 je však velmi nápadný. Pád komunismu neměl žádnou jakobínskou periodu, žádnou fázi teroru. Když jsem se nedávno probíral dokumenty o zvěrstvech, které páchali naši čeští lidé na německých civilních obyvatelích po válce - například v Lanškrouně, Králíkách, v Ústí a u Brna - nepřestávám být vděčný za to, že listopad 1989 nepřinesl ducha pomsty a odplaty.

Papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus připisuje nenásilný charakter pádu komunismu zejména tiché přítomnosti duchovního, křesťanského prvku v hnutí protikomunistického odporu a my Češi bychom snad mohli alespoň částečně podpořit tuto tezi, když se rozpomeneme na to, že nejenom křesťané tenkrát v listopadu - několik dní po svatořečení přemyslovské princezny nazývali sametovou revoluci "revolucí sv. Anežky".

Ale za touto pochvalou musí následovat kritické slovo. Myslím, že k velkým dluhům křesťanů, kteří by měli být "experty na odpuštění" patří to, že sice uvítali nenásilný charakter konce komunismu, ale že dost hlasitě neupozornili na to, že odpuštění a smíření je něco zcela jiného než jen bagatelizování vin, tiché mlčení o vině a odpovědnosti a předčasná "tlustá čára" místo pravdivého nazvání a vyznání vin a bez jakéhokoliv procesu pokání.

Pouhý lustrační zákon bez otevřené diskuse o minulosti a celkového klimatu snahy po uzdravení jizev minulosti pomohl málo. Nedávno jsme viděli na vývoji v Rakousku, které se na rozdíl od Německa příliš lehce vypořádalo - či spíš nevypořádalo se svou nacistickou minulostí - že pouze přikryté, ale neuzdravené rány dovedou i po desetiletích hnisat.

Ano, na vzpomínkách na listopad 1989 nelpí krev a špína, které kazí připomínku Velké Francouzské revoluce, je velmi dobře, že náš listopad nepřinesl žádné řezníky typu Dantona a Robespierra, ale bohužel přinesl své mnohé Josefy Fouche, machiavelistické chytráky, kteří dovedou mistrně převlékat kabátky a pokračovat ve špatném díle.