Středa 11. července

předcházející

Hajaja

Jiří Dědeček

Máme v autě jenom jedno autorádio. Když jsme se vraceli z dovolené a přejeli jsme hranici s Německem, lákaly nás všechny slušné stanice, které jsem u nás doma (automobil nevyjímaje) dovolil poslouchat.

Bylo zrovna sedm hodin večer - my se ženou bychom si byli někde chytili zprávy, starší dcera zřejmě (vzdor mému zákazu) nějaké soukromé uřvané FM, do toho však ta nejmladší smutně nadhodila, že na Praze zrovna začíná Hajaja.

Rychle jsem celou věc zvážil - zprávy se opakují každou hodinu, to je tedy z Rozvadova do Prahy stihnu ještě jednou. A čím by mě ostatně mohly překvapit? Přeladil jsem tedy a celá rodina se zaposlouchala do podvečerní pohádky Aloise Mikulky. Byla to pro nás pro všechny první zvěst o domově po dvaceti dnech absence; nic lepšího jsme nemohli udělat.

V Hajajovi se sice nejásá nad rostoucím HDP (a člověk občas tolik potřebuje slyšet dobré zprávy), ale taky se tam v jednom kuse nelže a nekrade. A když už, potom - narozdíl od zpráv o českém politickém a společenském životě - lhář či zloděj neujdou trestu.

A tak jsem teprve po několika dnech zjistil, že například padrino ODS slavil narozeniny a všichni Knížákové a Kodetové stáli frontu, aby si mohli nechat zaregistrovat odevzdání darů. To mi připomnělo, jak jistá soudružka jezdívala recitovat dělníkům leninské básně, a když dostávala odměnou takové ty televizory a mrazáky, jen ji to utvrzovalo, v přesvědčení, že ji lidé mají rádi.

Pak prý se Klaus na veřejnosti poštěkal se Špidlou a jeden z nich chtěl uraženě odejít, to je jedno který, stejně by to nebylo natrvalo...

Inu, děly se tu zkrátka věci. Žádná z nich však nebyla tak důležitá, jako fakt, že ten trpaslík nakonec kouzlu lesního čaroděje nepodlehl. Zkrátka - od čeho jsem si především jel na tu dovolenou odpočinout, to mně mohl dávno a laciněji poskytnout pravidelný poslech Hajaji. Ať mi BBC promine, že jsem dnes na jejích vlnách velebil pořad jiné rozhlasové stanice...