Pondělí 9. července

předcházející

Hledání ztraceného dítěte a ztráta lidské slušnosti

Ljuba Václavová

Před dvěma týdny se za bílého dne, uprostřed města, ztratila pětiletá holčička. Když jsem viděla a slyšela ve sdělovacích prostředcích reakce sousedů, záchranářů a novinářů, vybavila se mi jedna z mých nejstarších vzpomínek. Ta historka se také odehrála na malém městě a to ztracené čtyřleté dítě jsem byla já.

Babička vařila a dědeček poslouchal rádio, když jsem zjistila, že mi na písku před domem chybí lopatička. Vyžadovala jsem na dědečkovi, aby mi ji pomohl najít. Děda, aby se mě zbavil, řekl, že mi lopatičku jistě vzal pan továrník Hernych. Myslel, že tím to má odbyté a já si budu hrát dál bez lopatičky.

Bydleli jsme na konci města a pan Hernych bydlel ve velké vile u náměstí a dědu ani nenapadlo, že bych si tam pro hračku sama šla. Ale já jsem šla - pamatuju si na tu dlouhou cestu, vím, že jsem pak neuměla otevřít ty obrovské kovové dveře v plotě velké zahrady a že mi to najednou bylo jedno a že jsem byla šťastná, že jsem sama.

Vidím se, jak courám městem, skáču po jakýchsi schodech - a pak si mne kdosi všiml a zavolal další lidi. Dodnes vidím ten chumel lidí kolem sebe, jak jsou na mně hodní, jak mne chválí, že znám své jméno i adresu - pak kdosi sehnal kolo a odvezl mne domů. Tam už veškeré sousedstvo prohledávalo okolí, včetně hlubokého potoka.

Nikdo mi nevynadal a nikdo nepomlouval babičku a dědečka, že mne špatně hlídali. Nikdo nežaloval rodičům a místní tisk o tom napsal jen pozitivně - vydal zprávu o fungující sousedské pomoci.

Vím, že srovnání této úsměvné historky se zmizením pětileté Terezky na první pohled kulhá - já si mohu za více než půlstoletí takto úsměvně zavzpomínat na bezpečný svět svého dětství, osud ztracené holčičky v roce 2001 je už teď tragédií, i kdyby se ještě našla živá.

Její osobní svět je rozbitý. V historii jejího zmizení nejsou žádní laskaví sousedé, chybí tu pravá lidská pomoc. To, že byly nasazeny desítky, pak stovky pátračů, nemůže zastínit absolutní absenci prosté lidské starosti, pomoci, sousedského zájmu.

Tím, že policie dovolila, aby se od samého začátku sdělovací prostředky zúčastnily - a to do slova a do písmene - vyšetřování, vyvolala odpornou atmosféru okolo celého případu. Nevím, jaká je paní Čermáková matka a žena, nevím, nemá-li vinu na zmizení dcery, to musí vyšetřit policie a zvážit a soudit soud, ale to, čemu byla od začátku vyšetřování vystavena, je hnusné.

To, že matka mění výpovědi neznamená, že ji jako osobu nedůvěryhodnou lze pohodit tisku, ať si o ní hledá další drby v okolí. A pak ty drby použít při dalším šetření! Matčin stav mohl být způsoben rozrušením, špatným zdravotním stavem, těch možností je mnoho a policie měla zajistit především okamžité konzultace s odborníky, psychology, případně psychiatry apod.

Ale o takovém ošetření případu začala policie uvažovat až po matčině pokusu o sebevraždu. Role sdělovacích prostředků v tomto případě ukázala, kam až jsou schopni dojít naši novináři, když jde o senzační případ lidí, kteří se před nimi neumějí ochránit.

Smutné je, že se nemožně zachoval téměř celý český tisk i televize, že nebylo rozdílu mezi bulvárními a "seriózními" sdělovacími prostředky. Nenávistné, senzacechtivé výpovědi sousedů z okolí mi připomněly doby totalitní, kdy takoví lidé nás mohli udávat a kazit nám život. Někteří udavači to dělali za odměnu, někteří jen pro pocit moci.

Dnes takoví lidé před kamerou pomlouvají jen pro pocit vlastní důležitosti. Za odměnu to dělají novináři. Neschopnost policejních vyšetřovatelů jim to v tomto případě bohatě umožnila.

Kdyby bylo možné, že ta malá, pětiletá holčička utekla před tímto světem do světa našeho bezpečného dětství, kde se také dětem neříkala vždycky pravda, kde se také sousedé pomlouvali, ale kde se základní principy slušnosti ještě dodržovaly, bylo by to krásné vysvětlení. Pravda bude ale v každém případě ošklivá.