Středa 4. července 2001

předcházející

Červencové svátky

Tomáš Halík

Polistopadový režim daroval lidu dva nové státní svátky na prahu prázdnin - svátek cyrilometodějský a den Husův. Lid to vděčně přijal jako libé rozšíření času dovolených, o vnitřní obsah obou slavností, jak se zdá, dbá málokdo.

Jsou to svátky s nábojem náboženským a vlasteneckým; připomínají si je po svém církve, občas se na církevní slavnosti před kamery přitočí nějaký politik, ale otevře-li ústa, bývá patrné, že o duchovním poselství oněch dní příliš nečetl ani nemeditoval a celkový dojem bývá popravdě řečeno rozpačitý.

Tyto rozpaky mohou mít ale hlubší kořeny než je absence filozofické reflexe národní kultury u naprosté většiny dnešních politických činitelů. Ty svátky nám připomínají jistou dichotomii národních tradic: 5. červenec spíše tradici moravskou a katolickou, 6. červenec českou a evangelickou.

Starší generace se ještě mohla setkat s dozvuky obrozeneckého koloritu těchto slavností, který se nyní občas ještě ozve při televizním přenosu církevních slavností: na Cyrila a Metoděje slyšíme tklivé tóny o dědictví otců a Moravěnce zlaté, na Husův svátek se sice už příliš nezpívá ta krásně sršatá sloka "a kolem něho mnichů rota líná", ale leckdo vzpomene, jak "tři sta let jsme trpěli".

Patos, který do těchto dnů vložilo 19. století a první republika, vyčpěl a bylo by trapné chtít ho restaurovat. City panslovanského bratrství, spojované s dědictvím soluňských bratří, už v českých myslích těžko najdeme. Tyto tóny - jak si dobře uvědomil už Havlíček - nás většinou lákaly do politické pasti, nejsme a nechceme být "Východ" a Byzanc.

Také po papežových vstřícných slovech o Husovi se můžeme sice přít o to, řekl-li papež na toto téma dost či málo, ale křísit Husa jakožto kladivo na vše katolické je už dosti krkolomný výkon.

Přesto jsem hluboce přesvědčen, že oba svátky nám mají mnoho co říci. Pro časovou tíseň naznačím jen dva body k možnému rozjímání pro nadcházející volné dny.

Cyril a Metoděj přišli, aby vtělili křesťanské poselství do kultury Velké Moravy. Neměli by se ti, kdo cítí odpovědnost za křesťanské duchovní, mravní a kulturní dědictví, opět více snažit "přeložit" ho do jazyka, srozumitelného lidem kolem nás?

A Hus se nechal raději seškvařit, než aby řekl něco, co po něm autorita žádala, aniž se pokusila ho přesvědčovat, vstoupit do rozhovoru s jeho myšlením a respektovat jeho svědomí.

Nemáme i dnes žádat po nositelích autority - navíc těch, kteří se už opravdu nemohou odvolávat na božský původ své moci a legitimují se souhlasem ovládaných - aby si uvědomili, že nemohou být věrohodní, pokud se nenaučí trpělivě naslouchat kritickým hlasům "zdola", včetně hlasů z prostředí církví a univerzit?

Hus stojí na počátku kritického tázání po vztahu pravdy a moci, moci a svědomí - tázání, které prostupuje celé české dějiny a které, jak se stále znovu ukazuje, není zbytečné ani dnes.