Úterý 3. července 2001

předcházející

Triumf nebo konec poezie?

Jiří Peňás

Ještě za mého dětství na začátku semdesátých let mi prostějovští příbuzní vyprávěli, jak když do města zajel Jaroslav Vrchlický, studenti gymnázia vypřáhli koně z kočáru a sami vozili oslavovaného pěvce po náměstí. Stalo se to v 90. letech předminulého století a píše o tom v pamětech Prostějovák Edvard Valenta, takže to mí příbuzní mají možná z nich.

Můj dědeček pravidelně jezdíval do Jaroměřic k domku Otokara Březiny, jen aby u něj hodiny číhal, zda se za záclonami objeví mistrova hlava. Ostatně v Prostějově se tradičně chodilo korzovat kolem patricijského domu rodiny Wolkerů - a to nejen kvůli tomu, že je v něm cukrárna. Myslím také, že patřilo k obecnému zvyku, že při návštěvě tamějšího hřbitova se zašlo také k hrobu nezdárného, ale tehdy již veleslavného syna. Také jsem tam jako dítě slabikoval epitaf, že zde leží básník, "jenž miloval svět a za spravedlnost jeho šel se bít..."

Úcta k básníků byla v minulosti jistě značně strojená, buditelsky fangličková a nahrazovala jiné, praktičtější formy společného bytí. Ale vše nelze považovat jen za dobovou pózu či zálibu v teatrálních gestech. Umění a básnictví hrálo roli ovavřínovaného reprezentanta národní slávy, kterou však bylo nejdříve nutné vymyslet, čili vybásnit. To ze známých důvodů pominulo.

Nedávno vyšla kniha rozhovorů, kterou lze považovat za svého druhu almanach současných českých básníků, představených tu formou rozhovoru. Jmenuje se Kádrový dotazník. Těch 13 osob tvoří docela reprezentativní spolek: Petr Placák, Egon Bondy, Jáchym Topol, J. H. Krchovský, Andrej Stankovič atd.

Nespojuje je sice žádná škola či poetika, ale společné jim je jedno: více či méně vědomé a pěstované outsiderovství, které bylo kdysi vynuceno okolnostmi, ale zároveň byla tato společenská nepoužitelnost cílevědomě rozvíjena a skoro až hýčkána. A to různými druhy jednání, které by spořádaný člověk nazval asociálními: experimenty psychiatrickými, halucinogenními, ideologickými a spirituálními. Mluví se tu o prospěšnosti ranní samohany, o zkušenostech z blázinců, o neurovnaných poměrech rodinných, jinde o cestě k ortodoxnímu katolicismu či maoismu.

Mnohdy je to nesmírně zábavné a dohromady zcela výstřední. Ani jeden (s výjimkou noblesního Zdeňka Hejdy), by nesplňoval představy dejme tomu katedrového básníka, jak si je pěstují západní univerzity. Vždyť typická je pro ně i nechuť k teoretizování a k hovoru o literatuře vůbec. Psaní básní je pro ně spíš produktem jakéhosi osobitého bláznovství, rozvíjeného se sveřepou obětavostí a otevřeností, k níž tedy patří i produkce oněch textů. Anebo by se to mohlo obrátit a ptát se, zda psaní veršů jejich zjevnou pošahanost ještě více neumocňuje a nezesiluje.

Řada z těch básníků jsou mými známými, některé považuji za přátele. Ani s jedním z nich jsem se však neseznámil kvůli jejich básním. Ty jsem spíš bral jako něco, co lze za jejich zvláštními bytostmi tušit a předpokládat. Když jsem je pak četl, měl jsem často pocit, že ony texty jsou vlastně trochu navíc, že jejich hlavním dílem jsou oni sami.

Říkal jsem si, že takzvaná poezie se vrátila k člověku nejintimněji, jak vůbec mohla. Téměř nikdo už ji nepotřebuje, jakési národní společenství ze všeho nejmíň. Ona se však přesto někde projeví, jako šťastné přeřeknutí v řeči, jako zakoktání, kterého jsou schopni jen chudí duchem a statky pozemskými. Je to konec poezie, nebo její triumf?