Čtvrtek 28. června 2001

předcházející

Kam s odpady?

Čestmír Klos

Sotva jsme se probudili, už jsme vyrobili první odpady. Pytlík od čaje, staniol a papírovou krabičku od sýra, nať od ředkviček... Kdo dopil mléko, odhodil do koše odpadářský rébus, slepený z několika vrstev papíru, tenkého hliníkového plechu a polyetylénu. Korunu všemu dal ten, kdo si před odchodem z domu vyměnil baterie ve walkmanu a ty vybité odhodil taky do koše. A tak je to celý den.

V jedné popelnici promícháváme látky, které samy o sobě jsou velmi cennou surovinou. Smíchány dohromady jsou však obtížným odpadem. Jedni jím zavážejí strže nebo vytvářejí umělé kopce, druzí ho spálí. Těm však třetina původní hmotnosti zbude a taky ji musejí někam uložit. I s koncentrovanými jedy.

Když do toho všeho odhazování přijde člověk, který nám vypráví o nulovém odpadu, máme ho za blázna. Kam bychom to všechno dávali? Málokdo myšlence nulového odpadu uvěří, i když se doví, že dotyčný není blázen, ale vážený vysokoškolský profesor chemie z New Yorku. Na co ti vědci nepřijdou?

Avšak kdo přemýšlí, vzpomene si na přírodu. Ta se taky chová všelijak chaoticky, dokáže na jedno místo na světě shromáždit tolik sarančat, že po nich nezbude lísteček. Na stoletou povodeň nechá lidi čekat 120 let, a pak, když už lidé zapomenou na strach, najednou přijdou dvě stoleté povodně po sobě - a třetí udeří dva roky po nich.

Jenže co umí příroda, to člověk nikdy nedokáže. Když se přemnoží hraboši, rodí se z ničehož nic více sov. Žádný sebevětší výkyv přírodě nezabrání, aby se vzápětí opět neuvedla do rovnovážného stavu. Ať už k tomu potřebuje rok nebo 2000 let. Příroda nikam nespěchá. My spěchat s hledáním rovnováhy musíme. Nebo by taky mohla nastat situace, že po pár desítkách let už nebude, kde čerpat a všude okolo bude jen popel a skládky.

Ten tvrdohlavý profesor se jmenuje Paul Connett a na rozdíl od všech recyklovačů světa si uvědomil, že se musí začít od druhého konce - nikoli oddělovat z odpadu cennosti, jakými jsou v dnešní době na příklad nápojové PET láhve, a ostatní odpady nenávratně smíchat, ale naopak - oddělit už v kuchyni či kanceláři organický odpad a ten vzápětí kompostovat. U vilek a venkovských domů přímo na zahrádce, jinak za hranicemi měst. Ze zbylého suchého odpadu lze pak vytřiďovat stále víc a víc komodit.

V australském hlavním městě Canbeře už opětovně zpracovávají dvě třetiny komunálního odpadu. Jsou tedy stejně účinní jako spalovna. Narozdíl od ní však po recyklaci zůstává neškodná skládka, zatímco po spalovně jedovatý popel a mnohonásobně jedovatější popílky z odlučovačů kouřových plynů.

Co se zbytkem, není právě on důkazem utopičnosti konceptu nulového odpadu? Není. Ten je naopak důkazem nevhodnosti některých užívaných technologií. Změníme-li je a přestaneme-li spolu napevno spojovat látky různého původu, například plastovou folii přilepenou k papíru, budeme schopni zrecyklovat všechno. V Canbeře toho chtějí docílit už v roce 2010.

Před opětovným materiálovým zpracováním odpadu má ovšem přednost opětovné využití, jak tomu bývalo donedávna u nás - kdo si chtěl postavit, najal si bouračku. A získal lépe vypálené a mnohdy ještě ručně vyráběné cihly. Málo odpadů také produkují zálohované systémy - pivní láhev oběhne třicetkrát až čtyřicetkrát než skončí znovu ve sklářské peci. Jen málo se jich zatoulá. Nejlepší odpad je ovšem ten, jemuž se dá předejít - když vůbec nevznikne.