Středa 27. června 2001

předcházející

Alternativní medicína

Ladislav Verecký

Nejenom Halina Pawlovská nebo Ladislav Smoljak, i já jsem poloviční Rusín. I k nám do dvoupokojového bytu v Děčíně 4 přijížděli na šestinedělní, ba delší návštěvy velké skupiny příbuzných z Berezniků ve Svaljavském rajónu a přiváželi bandasky nerafinovaného slunečnicového oleje, balvany špeku a hnědé fazole. Nejdřív jsme jim ovšem museli "zahnati vyzov", to jest poslat pozvání.

V těch létech mě sužovalo astma. Okresní, ba ani krajský ústav národního zdraví s tím nedokázaly nic udělat. "Tfuj," uplivla si jednou u nás v kuchyni títka Anna, když už nemohla poslouchat moje sípání, "na co vaši vrači nestačí, spraví u nás každá stryga. Až se vrátíme, zaženeme Vasilovi vyzov." Nebýt druhé světové války, jmenoval bych se totiž Vasil Čikivďa, ale to sem nepatří.

Tak bylo zaděláno na mé setkání s podkarpatskou alternativní medicínou. Podotýkám, že tento termín nebyl tehdy ještě znám. Stáda se už pomalu vracela z polonin, když jsem dorazil do Berezniků s kufry plnými radiovek pro děti a šusťáků a klobouků pro dospělé.

Hned se mě ujala títka Anna. "Stryga je objednaná na pozítří, těsto ale musíme zadělat už zítra," oznámila mi tajemně. A vskutku, nazítří uhnětla kuličku z těsta, do kterého zapracovala tyto ingredience: kukuřičnou mouku, popel ze sušeného kravince, špetku mých vlasů, špetku mých nehtů a vodu.

Druhého dne se dostavila stryga a provedla zaříkávání. Poté prohlásila, že teď budu mít konečně pokoj, protože moje jaduchy, totiž záducha, bude zavrtána o půlnoci do kmene stromu rostoucího na strmém srázu, a to způsobem, který sama určí. Účet za magický výkon zaplatili mí hostitelé.

V noci jsme se dvěma bratranci, kuličkou kouzelného těsta a nebozezem vyšplhali na krpál, jakých je na Podkarpatské Rusi dostatek. Našli jsme si vhodný strom a můj jmenovec Vasil začal vrtat díru do kmene, zatímco o patnáct let mladší Ivan mě vzal za ruku a jal se mě vodit kolem stromu. "Ščo to tam vertiš," optal se svého bratra při každém okruhu. "Vasilovy jaduchy," odpovídal Vasil. Než jsme s Ivanem strom desetkrát obešli, byla kulička tam, kde určila stryga. Vrátili jsme se měsíční nocí domů.

Od těch dob mám svou záduchu zavrtanou na Podkarpatské Rusi. Totiž - jenom v létě. Přes zimu mě trápí dál. Ale já vím, proč se kouzlo zdařilo jen napůl. Zatímco starší bratranec Vasil bral rituál smrtelně vážně, mladší Ivan při té šaškárně celou dobu tiše kvičel smíchy. Škoda. Kdyby bral pověry předků alespoň trochu vážně, mohl jsem mít pokoj po celý rok.