Pondělí 25. června 2001

předcházející

Důvěra na ose Západ-Východ

Marek Šálek

Naše paní pošťačka nám dopisy prostrkuje dírou v domovních dveřích. V zádveří to pak zašustí a vzápětí dopadne na dlažbu obálka. Jenže tentokrát se navíc ozvalo cinknutí. Netrpělivě jsem otevřel obálku a nevěřícně zíral na její obsah. K dopisu byl totiž páskou přilepený klíč. Jaký klíč, ptáte se?

Zhruba před rokem se naše rodina dozvěděla, že existuje agentura, která nabízí zvláštní službu: totiž zprostředkování výměny domácích příbytků po celém světě. Protože si neumíme představit organizovaný zájezd do některé z turistických rezervací, představa levné dovolené někde stranou od cestovního ruchu nás docela nadchla.

Vynořily se pochyby týkající se bezpečnosti celé transakce. Nakonec ale převážila zvědavost a chuť vyzkoušet, jaké mezilidské vztahy na nejnižší úrovni lze dnes očekávat a rozvíjet na někdejší ose Východ-Západ.

Vyplnili jsme dotazník a spolu s nijak závratným obnosem jej odeslali na příslušnou adresu. Zanedlouho nám přišel katalog plný drobných písmenek a černobílých fotografií. Text obsahoval informace týkající se požadované doby a místa, nechyběl zkratkovitý popis domácnosti a jejího vybavení včetně počtu bicyklů. Na fotkách byly místo tradičních palem, hotelových barů a aquaparků víceméně obyčejné byty a domky, jejich kuchyně, dvorky a zahrádky.

Angažmá agentury tím skončilo. Dál už bylo na stovkách těch, jejichž nabídka se sešla v katalogu, aby se dokázali domluvit. Rozeslali jsme dvacet dopisů a dostali jich patnáct. Podrobnosti jsme domlouvali po telefonu. Postupně se zjistilo, že nejvíc se shodujeme s rodinou z Bretaně. Učitel Phillip, lékařka Marie-Claire a jejich dvě děti. Dnes už se známe i podle tváří, protože jsme si poslali také balíček fotografií.

A tak se pomalu chystáme na cestu. Dáváme dohromady cizojazyčný manuál k obsluze naší domácnosti, sháníme tuzemské přátele, kteří by byli ochotni našim hostům pomoci v případě nouze. Poslední dopis z Bretaně končil slovy: "Pokud se mineme, přejeme vám hezký pobyt u nás doma." Čili překvapivá věcnost, ale i ohromující důvěra. A pod čarou stálo: "Na stole vám necháváme telefonní čísla na našeho rodinného lékaře i instalatéra."

Zdá se tedy, že Bretonci nás přijali do Evropské unie bez mrknutí oka už v létě roku 2001. Ale teď mě omluvte. Musím vložit do obálky klíč od našeho domku a zajít s ní na poštu. Aby ho Boulardovi dostali včas.