Pondělí 18. června 2001

předcházející

Hlas pro pozitivní diskriminaci

Irena Obermannová

Ač žena, dosud jsem diskusi o postavení žen ve společnosti sledovala zpovzdálí. Celá věc má na můj vkus příliš mnoho kladů i záporů.

Čísla sice hovoří jasně a srozumitelně. Ženy v české společnosti mají evidentně horší pozici než muži, jejich absence v politice a tedy nižší podíl na moci jsou více než výmluvné, jejich průměrná mzda dosahuje pouhých 72ti procent mzdy mužů, jejich cesta za kariérou je prokazatelně složitější. Na druhou stranu mně slovo diskriminace nahání hrůzu a pojem rovnost jakbysmet.

Diskriminace znamená ubližování - a copak lze ubližovat pozitivně? Dejme tomu, že výchovný pohlavek nehodnému děcku by snad mohl být tím příkladem, ale smí fackovat stát? To už jsme zažili. A co rovnost? Stále mám v živé paměti onu parafrázi Orwellovy věty, kterou jsem slýchala za totáče: všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.

Na druhou stranu mám jako žena dost nepěkných zážitků s nesnášenlivostí českého lidu ke všemu, co jen náznakem zavání jinakostí, a každá svobodná, svobodomyslná, inteligentní a energická žena u nás bohužel do této kategorie patří. Rozvedená žena má horší pozici než rozvedený muž, matka dvou dětí sežene zaměstnání hůř než otec pěti dětí, žena s dětmi, která chce dělat kariéru, musí být nutně několikanásobně schopnější než muž, aby se mu vyrovnala.

Ministr Špidla se rozhodl tuto situaci otočit, neboli uměle znevýhodnit muže. Bude-li se napříště o stejnou pozici ucházet stejně schopný muž a stejně schopná žena, má ji získat žena. Jenomže, ptám se, co je to stejně schopná, a vzpomínám, jak Český Honza vždy obelstí krále: jistě nebude problém výsledek nějak poopravit, zašolichat, přechytračit a pozitivně si zadiskriminovat po svém.

To je vždycky problém všech kvót a státních nařízení, všech pohlavků, co uštědřuje stát - vyvolávají silnou vlnu všemožného obcházení, které by mohlo být našim národním sportem. A hned si vzpomínám, že jsem četla v novinách, jak po tomto nařízení prý muži ztratí motivaci k dalšímu zlepšování se, protože budou vědět, že v konkurenci s kolegyněmi nemají šanci.

Tato reakce mi přijde nehorázná a pro pozitivní diskriminaci jasně mluvící - když tuto motivaci neztratily matky od dětí (samozřejmě jen ty nejintelingentnější), proč by je měly ztratit muži? A jakožto matka od dětí musím uvést i jiný příklad: při přijímacích zkouškách na jazykovou základní školu jsou zvýhodňováni chlapci, jinak by v tomto typu školy prakticky chyběli, jsou totiž trochu opoždění. Budiž.

Jenomže z historického hlediska jsou zas trochu opožděné ženy, které podle Virginie Woolfové stále doplácejí na to, že po staletí neměly svůj vlastní pokoj. Něco o tom vím, nemám totiž vlastní pokoj. Tak. Připadá mi, že po těchto slovech zbývá snad, abych vysvětlila, proč jsem na začátku této své úvahy použila minulý čas…Pro mé rozhodnutí vyslovit se k postavevní žen stačila jedna malá novinová zpráva.

Zatímco v médiích se intelektuálně diskutuje, připravují se nové zákony, pořádají se kampaně proti domácímu násilí a sexuálnímu obtěžování na pracovišti, dozvídáme se, že v jedné západočeské vísce povalilo na návsi pět opilých mladíků na zem sedmnáctiletou dívku a vyholili jí přirození. Jako trest jim soud vyměřil pokutu osm set korun českých. Myslím, že tato kauza mluví za vše. Jsme sto let za opicemi, hlasuji pro pozitivní diskriminaci.