Pátek 8. června 2001

předcházející

Vyrovnání a vyrovnávání s minulostí

Miloš Rejchrt

Ministerstvo vnitra vypustilo zprávu, že chce prověřit snad až 440 000 již vydaných lustračních osvědčení, neboť se zjistilo, že počátkem devadesátých let bylo desítkám lidí vydáno negativní osvědčení omylem či podvodem.

Když se k tomu přidají prokázané případy těch, kdo byli registrováni komunistickou poltickou policií jako její spolupracovníci, ač to byli naopak stateční a perzekvovaní oponenti totalitního režimu, není divu, že sílí hlasy volající po skončení celé té komedie. „Z lustrací se udělala modla, která měla uhájit státní správu před agenty Státní bezpečnosti.

Ve světle této skutečnosti se ukazuje, že to byl jen symbol" prohlásil nynější ministr vnitra na veřejnosti dokonce ještě dřív, než celou věc začal náležitě šetřit. Vnucuje se domněnka, že aféra s lustracemi je součástí předvolebního boje. Možná ale jde o věc vážnější: Brzy se totiž bude projednávat zákon o státní službě.

Velkému množství lidí by vyhovovalo, aby mohli v této sféře pracovat, aniž by se někdo příliš zabýval určitými detaily jejich životopisu. Rýpání v minulosti k ničemu nevede, udělejte za tím konečně tlustou čáru, i když já osobně se nemám zač stydět, říkají ti lidé více či méně nahlas. Je prostě v lidské povaze být sám sobě soudcem nanejvýš milostivým, hříchy si odpustit sám a promlčecí dobu svých selhání zkrátit ve svém svědomí na minimum.

V jednom díle vynikajícího seriálu BBC „Nacismus, varování dějin", který nyní běží na České televizi, přišli němečtí reportéři za milou starou paní a ta je ujistila, že ona za nacismu nikdy nikomu neublížila. Když jí předložili udavačský dopis, který upozorňuje nacistickou policii na podivné návštěvy u sousedky v ulici, paní nejdřív kroutí hlavou, co že to je za nesmysl, nic jí to neříká.

Jenže pod tím udáním je její podpis, i musí nakonec připustit, že dopis napsala ona. A v tu chvíli přejde do útoku a s jasným pocitem morální převahy novináře sepsuje: že se nestydíte , je to odporné vytahovat takové věci, když už je to tak dávno ! Mohu jen spekulovat o tom, zda náhle propuklá aféra s falšováním lustračních dokumentů vyvolává určité nálady spontánně či cíleně. Bezpochyby ale lidské vlohy k morální očišťovací samoobsluze posiluje.

Vzniká nebezpečí, že kdo se zastane intence lustračního zákona, tedy ochrany státních institucí před lidmi nevěrohodnými , bude deklasován jako bigotní moralistický modlář , umanutec, ne-li mravní zvrhlík. Přece na tom, co kdo v minulosti dělal, jak se choval, nezáleží, důležité je, jaký je manažer, jestli je v současnosti pro naši stranu či skupinu prospěšný.

Jenže minulost, i když minula, je tu. Za zády nám tiše pracuje a občas dá o sobě vědět. Definitivní vyrovnání se s minulostí je iluze. Minulost i ta naše komunistická, je jen minulou součástí naší přítomnosti, tak jako pro Němce minulost nacistická.

Případ terezínského dozorce Antona Malotha, před lety tichou cestou vyviněného do podoby ctihodného občana, a pak zase téměř na smrtelné posteli odsouzeného na doživotí, je toho znamením.

Vyrovnat se jednou provždy s minulostí nelze: je naším lidským údělem se s minulostí neustále, bolestně a vždycky nedokonavě - jak gramatický vid patřičně vystihuje - vyrovnávat.