Čtvrtek 7. června 2001

předcházející

Cizinec není našinec

Jiří Hanák

Cizinec není našinec Jiří Hanák Cizinec není našinec. To víme už z filmového království, do něhož zabloudili Werichovi Tři veteráni. V onom království sice jedinou prosperitu vykazovala výroba plácaček na mouchy,avšak pýcha na našinectví a opovržení k nenašinectví byla nezměrná.

Cizinec není našinec, to dnes vyznává každý roduvěrný český vlastenec a nezná většího potěšení, než si do nenašince kopnout. Takového povyražení jsme byli nedávno svědky v jedné lékárně v centru Prahy.

Už postarší muž tam předložil recept na léky, řádně vyplněný a podepsaný nezpochybnitelnou lékařskou autoritou. Husa domácí na druhé straně pultu, bůhvíproč nosící magisterský titul, zaregistrovala nečesky znějící jméno, na které byl recept vystaven, a mile zakejhala: u které pojišťovny jste pojištěn? Pojištěný?

Jsem pojištěný u Všeobecně zdravotní pojišťovny, odpověděl žadatel o léky. Bylo zřejmé, že čeština není rodným jazykem tázaného a husa domácí za lékárnickým pultem radostí málem povyskočila jako Pepek Vyskoč, jen zamektání nahradil sykot útočící husy: tak mi ukažte legitimaci pojišťovny! Proč mám ukazovat?, nevzdával to ještě cizinec.

Bylo zřejmé, že libido magisterské husy roste valem: Protože vám to říkám! Cizinec, který nebyl našinec, zachraňoval poslední zbytky své důstojnosti: proč mám ukazovat? Ostatní neukazují! Žiju zde třicet let, mám rodinu a pobírám český starobní důchod! To už však magisterská husa natáhla krk a s tlukoucími křídly vyhodila trumf:protože jste cizinec!

Ponížený muž, ostatně inženýr, kapituloval, předložil průkaz VZP, dostal svoje kalcium a mohl táhnout. Oné huse (Anser, podčeleď z řádu vrubozobých) za pultem ani nenapadlo, že třicetiletá práce onoho poníženého inženýra přispívala i na její pojištění a případné sociální dávky. A vůbec si už svůj husí mozeček nezatěžovala myšlenkou, kdo ji bude živit v jejím důchodovém věku.

Češi nikoliv, vymíráme zrychleným tempem a brzy připadne jeden člověk v produktivním věku na jednoho důchodce. Budeme muset otevřít vrátka přistěhovalcům a buďme rádi, že Česká republika se už stává jejich cílovou zemí. I nejedna evropská země už dospěla ke stejnému přesvědčení a mezi nimi i Německo, které se donedávna pokoušelo klást přistěhovalectví z neevropských krajin překážky.

Cizinci prostě budou našinci. Jak to budeme snášet my, tím si hlavu lámeme a jako by preventivně cizincům dáváme na vědomí, kdo je v Česku doma a kdo je jen zatracený „asuländer", řečeno terminologií z dob totálního nasazení v nacistickém Německu. Láme si však hlavu někdo tím, jak bude chutnat či už chutná český chlebíček cizincům v Česku? Česká společnost je totiž etnicky mimořádně „čistá" (to slovo v uvozovkách), jako by ji vypral v nejzázračnějším pracím prášku.

Němci povraždili české židy, my jsme vyhnali Němce, později jsme se rozloučili se Slováky. Přišli jsme o tři prameny, které obohacovaly naši kulturu a bytí a v etnicky prakticky sterilním prostředí si hovíme jako naivní burani, věřící, že pochod dějin se zastaví na českých pohraničních horách či na řece Moravě. Nezastaví a cizinci budou našinci!

Švejk by dodal: víc vám neřeknu! Záleží však na nás, jací cizinci budou našinci. Zda to budou lidé, pracující rukama a hlavami, nebo zločinecká spodina, která se čerta stará o to, jak ji kdo kde přijme. Soudě z oné etudy v lékárně v centru Prahy hlasité slovo v tomto ohledu mají zatím v Česku husy domácí či dokonce kozy sánské. To by pro nás nevěstilo dobrého nic.