Středa 6. června 2001

předcházející

Oblázek v irské řece

Ivan Klíma

Dingle je malé městečko na nejzápadnějším výběžku stejnojmenného poloostrova. Tedy i na nejzápadnějším výběžku Evropy - jak správně tušíte, mluvím o Irsku.
Pro krásu pobřeží, nádheru skal, i stáří některých památek, také proto, že v tomto koutě Irska vedle sebe žijí dvě kultury: anglická a původní irská tedy keltská, je tohle místo dosti vyhledávané turisty, milovníky keltského folklóru a divoké přírody.

Keltové, po nichž u nás zůstalo jen něco vykopávek a místních jmen, mě vždycky zajímali - jejich podivné zmizení mě vzrušovalo jako jedna z dodnes nevysvětlených záhad. V Dingle se začátkem května pořádá kulturní festival. Na festivalu jsem se ocitl a myslím, že stojí za několik slov.

Tedy především: už jsem byl na více podobných festivalech, vždycky tam působil nějaký organizační výbor se sekretářkami a tajemníkem. Když jsem tedy dostával emaily podepsané panem Mícheálem Fanningem, domníval jsem se, že si se mnou dopisuje festivalový sekretář.

Teprve na místě jsem zjistil, že Mícheál je pan doktor, který si festival už před lety vymyslel. Od té doby každoročně sežene peníze, sezve kapely, spisovatele, třeba i filmaře a festival se koná. V ulicích, v hospodách, v galeriích: vystavují se obrazy z jižní Ameriky, křtí se nové knihy napsané anglicky i v jazyku gaelic, pořádají se čtení a literární diskuse, promítají se dokumentární filmy - letos z Čech od Pavla Kouteckého i dokumenty z jižní Ameriky.

Kapely se sjely z celého okresu ale také přijeli muzikanti až z Venezuely. Poslední den festivalu se městečkem táhly krojované průvody za zvuku kapel a lidé se radovali. Opakuji, že tohle celé vymyslel a organizuje jeden jediný lékař.

A za druhé. Slyšíme-li o té druhé části irského ostrova, vybaví se nám IRA, pumové útoky, podvědomý pocit trvalého konfliktu dvou národů, dvou náboženství, dvou kultur. Tady v Dingle společně zněly verše anglické i irské, stejně tak písně i pochody.

Kultura, uvědomí si člověk, nerozděluje, rozdělují jen ideologie, politikové a fanatici. Na rozloučenou mi pan doktor věnoval svoji sbírku básní. Jsou jemné. Tak jsem přeložil aspoň jednu z nich. Snad poví víc o náladě místa na samé výspě Evropy:

Den se vzdává, / nekončícímu / večeru / v Cahir. Řeka líně brouká/ ponořena do vlastního času/ oblázek pleskne o vodní masu/a zplodí vlnivý rým./ Děti se honí kol dokola Cahirských polí. Bělohlavé stádo líně leží/ v bahně. Auta svítí./ Racci pokřikují/ v popelavém svitu./ Šplouchající moře/ utonulé v půltónech/ dne a noci - /mihotavá mísení.