Pondělí 4. června 2001

předcházející

Rodiče bez křídel

Marek Šálek

Normálně držím touhle dobou v náručí devatenáctiměsíčního Jindřicha a máváme spolu mamince, která odchází na tajaj, tedy na tramvaj, která ji odveze do práce.

A před sebou máme den plný drobných úkolů, o kterých je mužovi hanba mluvit, neboť nezmění svět ani stav konta k lepšímu: nacpat špinavé prádlo do pračky, vymýt lahvičky od mlíčka, přečíst po stopadesáté Budulínka, uvařit, nakrmit, uspat, pověsit čisté prádlo, posbírat rozházené hračky a tak pořád dokola.

Jenže tento běžný provoz není při péči o mimino zdaleka to nejobtížnější a při troše šikovnosti ho lze zvládnout poměrně bez námahy. Zato smířit se s tím, že kromě téměř neviditelného kmitání se nedá dělat už takřka nic jiného, to je někdy pořádná fuška. Vím o čem mluvím.

A taky si vzpomínám, o kolik lepší náladu mám já a následně celá naše čtyřčlenná rodina, když se mi kromě toho, že se takříkajíc postarám o dítě, podaří zvládnout taky něco jiného. Třeba - jako v tomto případě - napsat a namluvit ranní zamyšlení pro BBC.

Jenže teď mi pravicoví poslanci tvrdí, že je společensky žádoucí omezit můj všední den na přebalování, podávání kyblíčků a omývání dudlíků. Málem bych zapomněl: ještě můžu seběhnout s kočárkem do města a naplnit ledničku. A třeba si udělat malou radost - koupit si nějaký hadříček na sebe, případně si vsadit v loterii na vítězství Sparty. Když je venku ošklivo, můžu si v televizi pustit Prima jízdu nebo Sama doma.

Vlastně jsem úplně svobodný. Jen nesmím myslet na svoji běžnou profesi, aby se mi náhodou nezachtělo vydělat si nějakou korunu. Přesněji řečeno, mám zákaz dostat za svou práci víc než 2100 korun měsíčně. Prosím, jeden kratší článeček, ale pak už opravdu dost! Přitom většinou je to právě pocit společenského vakua, který přivádí matky či otce v domácnosti k pochybnostem o svých schopnostech, případně k plačtivé sebelítosti.

A podobné bývají taky důvody, proč to doma neklape. Dětem není nic platné, že mají mámu nonstop za zadkem, když vnímají zaměstnáním uondaného otce a napruženou matku. Přitom by pro začátek stačilo, kdyby oba rodiče mohli bez obav z porušování zákona častěji přeskakovat z jedné role do druhé, nebo to alespoň zkoušet.

Abych to zkrátil: jestli se poslancům ODS, US a KDU zdálo, když zvedali ruku proti návrhu zrušit nesmyslný limit, že je dobré přistřihnout ženám na mateřské už tak zplihlá křídla, dobře. Zkomplikovali však život i sami sobě.

Co když se jednou budou rozhodovat, zda by nestálo za to odpočinout si od nanicovatého sezení v poslaneckých lavicích a strávit nějaký ten měsíc doma s dítětem? Spokojí se s dvěma tisícovkami výdělku a zbytek dají na Konto Bariéry? Jsem si jist, že se spíš zaleknou toho, jak hloupě tenkrát rozhodovali při hlasování o novele zákona o rodině.