Pátek 1. června 2001

předcházející

Letnice

Tomáš Halík

Zatímco Vánoce i Velikonoce nějakým způsobem zaznamená většina obyvatel naší země, třetí největší křesťanský svátek, svátek Letnic neboli Boží hod svatodušní či Slavnost seslání Ducha svatého zaznamená kromě tradičních návštěvníků kostelů a sborů málokdo.

Snad jen obyvatelé Prahy a několika historických měst či známých výletních středisek si všimnou většího přílivu cizinců ze zemí, kde svatodušní svátky znamenají dlouhý víkend - i Svatodušní pondělí tam je dnem pracovního klidu.

V těchto relacích se letos snažím pravidelně zpřístupnit alespoň nějaký aspekt velkých křesťanských svátků také těm, kteří kostely nenavštěvují, ale přesto tuší, že jim poklad této tradice, bez níž by evropská ani naše národní kultura nebyla tím, čím je, nemusí být úplně uzavřen. Lze tedy civilním jazykem a s pohledem na svět za dveřmi kostelů říci něco také o smyslu svátku Letnic?

Letnice jsou předně narozeniny křesťanské církve. Událost, kterou popisuje novozákonní spis Skutky apoštolů, znamenala obrat v životě hloučku apoštolů, kteří ještě před několika týdny, o velikonocích, byli zdrceni popravou svého mistra a jistě i svým vlastním selháním a zbabělostí, kterou prokázali při jeho zatčení.

Padesátý den po velikonocích, v den Letnic, na velký židovský svátek, který mimojiné připomíná dar Desatera, prožili účastníci Petrova kázání něco, co bychom v jazyce jiných náboženských okruhů asi nepřesněji mohli nazvat osvícením.

"Byli naplněni Duchem", říká Písmo - a prvním projevem tohoto Ducha byla skutečnost, že všichni posluchači - ač pocházeli z různých národů, plemen a jazyků - rozuměli onomu kázání, jako by bylo řečeno v jejich rodné řeči. Tomuto jevu, "mluvení v jazycích", se odborně říká glosolálie a religionisté, teologové a psychologové se dodnes přou, oč vlastně šlo. Pro směr naší úvahy je to však lhostejné.

Chtěl bych upozornit na jinou věc. Znalec Bible při čtení onoho příběhu ze Skutků apoštolů zpozorní - připomene mu to jinou událost, tentokrát starozákonní, zaznamenanou v první knize Hebrejské bible, knize Genesis. Tam se píše o opačném jevu - o rozdělení či změtení jazyků při stavbě Babylonské věže.

Zigurat neboli posvátná sedmistupňová stavba v Babylonu byla pro Židy symbolem rouhavé snahy člověka dosáhnout pyšně vlastní silou do nebe. Pro nás by tato věž mohla být předobrazem všech "uzavřených společností", společností bez transcendentály, bez vertikálního, přesažného rozměru.

Nežili jsme donedávna také ve společnosti, která si vepsala do štítu pyšné a pošetilé "poručíme větru, dešti, kdy má pršet, kdy má vát?" Nebyla ta společnost manipulace - manipulace s přírodou i dějinami, kulturou i lidskými osudy - přímo vyvrcholením oné odvěké pýchy člověka, který chce vzít vše do své vlastní režie v domnění, že už rozumí všemu a nestojí před žádným tajemstvím?

Zrušení úcty k tajemství, pokus o odstranění vertikálního rozměru lidského života vede vždycky k tragickému kolapsu. Velký český básník Vladimír Holan to vyjádřil veršem "Bez pravé transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví."

Podle zmíněného starozákonního příběhu byla pýcha stavitelů babylonské věže potrestána zraněním lidského společenství v tom, co zakládalo jeho soudržnost a jednotu, zranění v oblasti jazyka, komunikace: lidé si přestali rozumět.

Nepoznali jsme i my na troskách novodobé verze babylonské budovatelské stavby následky podobného změtení jazyků? Udělali jsme dost proto, aby byla uzdravena naše řeč, naše umění komunikovat, porozumět si navzájem?

Ve Skutcích apoštolů se ono rodící se společenství Ježíšových učedníků, které později dostane jméno církev (z řeckého Kyriákon, dům Páně) dostává takříkajíc do vínku dar uzdravení onoho změtení jazyků.

Církev má být Antibabylonem, společenstvím otevřenosti vůči Absolutnu a tedy i otevřenosti lidí navzájem - místem, kde si ti, kteří přicházejí z nejrůznějších kultur a ras, národů, plemen a jazyků budou přes všechnu pestrost v tom podstatném dobře rozumět. Bůh sudˇ, jak křesťané s tímto posláním v dějinách nakládali.