Středa 30. května 2001

předcházející

Zločiny proti lidskosti

Ivan Klíma

Soud nad bývalým esesmanem Mallothem je jedním ze soudů za dávné zločiny proti lidskosti a vzbuzuje hned několik otázek. Na příklad: proč k těmto soudům dochází s více než půlstoletým zpožděním.

Další otázka z toho vyplývá. Má po tak dlouhé době soud ještě smysl? Jaký význam má soudit starce, kterému zbývá nanejvýš několik málo let života a který rozhodně už nikomu neublíží.

A další otázka: Malloth a jemu podobní, včetně tak masových vrahů, jakými byli Eichmann či Mengele, po skončení války vedli docela řádný, poklidný život. Nikoho nezabili, dokonce nikoho neohrozili.

Pro nás mají tyto otázky zvláštní důležitost i proto, že několik let po skončení války se u nás páchali podobné zločiny, zdůvodněné jen jinou ideologií. I od jejich spáchání uplynulo už půl století. Nemají tedy být promlčeny, zapomenuty - nemá být těm několika přeživším starcům dopřáno v klidu zemřít?

Pokusme se hledat odpovědi po pořádku. Zločiny se trestají s takovým zpožděním jistě i proto, že k potrestání chyběla vůle. Do nacistického - stejně jako do komunistického režimu - bylo zapleteno příliš mnoho lidí, ti ať vědomě či podvědomě cítili solidaritu s těmi, kdo měli být souzeni. Studená válka, která byla pokračováním druhé světové války, také nepřála trestání zločinů proti lidskosti, a to ani na jedné straně.

Ale skutečnost, že se zločiny nepotrestaly, nic nemění na jejich podstatě. Byly to zvláštní zločiny, neboť je kryla, ne-li dokonce přikazovala vládnoucí moc. Byly to zločiny obhajované státní ideologií, zločiny páchané často z přesvědčení založeném na slepém fanatismu.

Ukázalo se, že právě nemyslící, k čemukoliv ochotný fanatik může mít na svědomí bezpočet masových vražd. Ti, kdo mučili a vraždili z přesvědčení, se ukázali pro své okolí daleko nebezpečnější než jakýkoliv úchylný zločinec. Tuto skutečnost nesmíme přehlížet.

Tím se dostáváme i k odpovědím na další otázky. Nejde o to dostávat osmdesátileté či devadesátileté starce za mříže, jedná se totiž nikoliv o pomstu, ale o spravedlnost, o to, aby se jasně prohlásilo, že zločiny spáchané z fanatismu, i když trpěné či dokonce požadované zločinným režimem, jsou neomluvitelné, jsou obzvláště nebezpečné a tedy obzvláště zavrženíhodné.

Odsoudit tyto starce znamená otevřeně prohlásit, že každý člověk odpovídá za své činy a žádná moc tedy nemůže legitimovat jeho nelidské, kruté či vražedné jednání.

Tyto zločiny jistě lze omlouvat tím, že je schvalovala vládnoucí moc, anebo je posuzovat s benevolencí zdůvodněnou současným věkem těch, kdo je spáchali. Tím by ovšem vznikal precedens: omlouvat nejen zločiny, ale i fanatismus, který je zplodil. A všechna naše zkušenost dosvědčuje, že fanatismus se rodí a hrozí stále znovu ve stále nových obměnách.