Úterý 22. května 2001

předcházející

Co nás komunismus odnaučil

Petruška Šustrová

S různými semináři, konferencemi a kolokvii, které se věnují médiím, se v posledních týdnech roztrhl pytel. Není divu: události kolem České televize, nazývané občas "vánoční vzpoura", pohnuly celou českou společností a měly značný ohlas i v zahraničí. Je tedy jen přirozené, že se hloubavější lidé začali intenzivněji zabývat televizí i sdělovacími prostředky a jejich svobodou obecněji.

Kolokvium na téma veřejnoprávních médií uspořádala v polovině května i Česká křesťanská akademie. Mluvilo se tam o ledasčem: tak třeba filozof Václav Bělohradský moc hezky neotřele a výstižně vysvětlil, co je to veřejnoprávních.

"Je to rybník," řekl, "ve kterém se musí udržovat takové prostředí, aby v něm mohly žít ryby, které nikde jinde žít nemohou."

Hlavně se ale na kolokviu mluvilo o tom, že úkolem veřejnoprávních médií je především zprostředkovávat divákům a posluchačům hodnoty, zatímco zisk pro ně má být - na rozdíl od médií komerčních - až na druhém místě.

Jenže: jaké hodnoty by to vlastně měly být? Velká slova nikomu z účastníků nějak nechtěla z úst, a já jsem si najednou uvědomila, že hodnoty, které v české společnosti postrádám, nejsou jenom ty, o kterých pronášejí velká slova. Velmi mi například chybí přesnost, pozornost k detailu.

Vzpomenu si přitom vždycky na svou babičku, která mě učila šít a kterou jsem marně přesvědčovala, že vnitřní švy není potřeba začišťovat, protože je přece není vidět. Vrtěla nade mnou hlavou: co z tý holky vyroste?

Jsou to zdánlivé maličkosti, ale s jejich absencí se setkáváme málem na každém kroku a mnohdy ji už ani nevnímáme nebo nám připadá normální.

Odejdou řemeslníci a zůstane po nich nepořádek. Elektrikář za sebou zazdí dráty, které zasekával, ale nenamáhá se povrch stěny vyhladit jemným štukem, takže je na první pohled vidět, kudy se vedení táhne. Stává se každou chvíli, že noviny někomu přiřknou nesprávné křestní jméno nebo funkci, kterou nezastává, že se spletou v datu.

Jenže, jsou to opravdu maličkosti? Je to přece odfláknutá práce, její nedostatky vyčítavě poukazují na nedbalost toho, kdo ji prováděl. Za starých časů, a teď myslím ty opravdu staré, předválečné, by takový řemeslník ani zaměstnanec dlouho neobstál. Na druhé straně však také zákazník odbyté zboží ani službu, ať už to byly noviny nebo plynové potrubí, nepřijal, trval na opravě nebo se vydal ke konkurenci.

A tak si říkám, kdyby tak každý z nás čas, který pronadává na mizerné poměry, za něž mohou pochopitelně ostatní a nejlíp "ti nahoře", věnoval tomu, aby vlastní práci odvedl, jak by odvedena být měla. To by bylo něco! Hned bychom byli o krůček blíž tomu kýženému vyspělému světu.