Čtvrtek 17. května 2001

předcházející

Vizuální prezentace

Ladislav Verecký

Posloucháte mě, ale nevidíte mě. Buďte rádi. I já jsem rád. Rozhlas je to poslední místo, kde to takhle funguje. Žijeme totiž v době vizuální prezentace.

Na obrazu už totiž v mediálním světě nestojí jenom televize. Jen se podívejte do libovolných novin, nejlépe však do magazínu některého z velkých deníků. V jednom z nich ostatně pracuji.

Co spatříte? Velké fotografie topmodelek, hereček či zpěvaček. Vše, o čem se tam píše, musí být vizuálně prezentovatelné. Jinak se o tom nepíše.

Pro mě, tedy pro novináře, který si libuje v obskurantních tématech, je to rána. "Jo tak ty bys rád napsal o hospodském humoru?" smějí se mi kolegové z fotooddělení. "O duševní chorobě, o zpropitném, o jazyce českém? Je nám líto, ale tohle nejde nafotit."

Nedosti na tom. Noviny dnes nezdobí pouze fotografie topmodelek, hereček a jiných zpěvaček, ale také fotografie novinářů. Vždycky jsem myslel, že když někdo umí jakž takž psát, tak je vcelku jedno, jak vypadá. To jsem ovšem nevěděl, že se blíží éra vizuální prezentace.

Když mi poprvé nakázali, že se musím vyfotit, aby se má hlava skvěla vedle mého článku, vzpouzel jsem se. Fotograf Turek mi však slíbil, že to udělá tak, aby byl výsledek únosný a neurážel estetické cítění čtenářů. Slovo dodržel: vypadám na snímku jak měsíc dva dny před novoluním. Tenký paprsek osvětluje jen tenoučký srpek mého kulatého obličeje, srpek pokrytý krátery. Vše ostatní tone v hluboké temnotě.

Copak já. Já to možná se svým srpkem v novinách už nějak doklepu. Ale těm mladým nezávidím. Trend je jasný. Mladý novinář - a novinářka tím spíš - musí být atraktivně vizuálně prezentováni.

Mladé redaktorky jistého listu například týden co týden obědvají s vybranými magnáty a zapisují, co dotyčný při jídle mluvil. Fotoportréty těch dívek už připomínají snímky, které se používají při lékařském vyšetření zvaném falopletismografie. Promítají se mužům, podezřelým z vražd z vilnosti, aby se zjistilo, zda netrpí přehnanými reakcemi na sexuální výzvu.

Předpokládám, že vbrzku už do novin nebudou moci psát lidé nepohlední či letití, natož pak lidé s kombinací obou uvedených vad. Našim posledním útočištěm se stane rozhlas. Koneckonců, není to tak špatná perspektiva.