Středa 16. května 2001

předcházející

Česká literatura na Dunaji

Irena Obermannová

Zhruba před deseti dny se v Budapešti konal knižní veletrh, kterému Maďaři říkají "festival", ale jde o akci prakticky totožnou s naším Knižním veletrhem. Dovolím si dokonce nazvat obě tyto události stejným knižním candrbálem, což nemyslím špatně. Právě naopak, ale o tom později.

Z Česka jsme sem byli pozváni dva - Jiří Kratochvil a já - oba u příležitosti přeložení našich knih do maďarštiny, a abychom prý reprezentovali českou literaturu. Absurdní. Právě my dva. Málokdo může mít tak odlišné názory na všechno od vzniku světa až po českou literaturu.

"Myslím, že ženská literatura je blbost, existuje jenom dobrá a špatná literatura," řekl pan Kartochvil. Protože vím, že je považován za stavitele dokonalých postmoderních příběhů, řekla jsem zas já: "Myslím, že postmodernismus je blbost. Existuje jenom dobrá a špatná literatura."

Ještě se tady pohádáme, bála jsem se pak, my, co reprezentujeme českou literaturu, se přeme, zda kniha smí být čtivá, její autor známý, a kdo to chce, a kdo ne, a který z nich kecá. Toť otázka, která je na tomto problému snad nejzajímavější, alespoň pro mě.

"Možná bychom se mohli spolu projít po městě a popovídat si," odpověděl k mému překvapení. A tak jsme šli a hovořili o tom, že v zásadě je opravdu fuk, zda je kniha nová, ženská, čtivá, postmoderní, červená nebo maková. Záleží skutečně jen na jednom - zda je dobrá.

A od toho se odvíjí i to, aby se o ní vědělo. Aby se dostala lidem do ruky. Protože není pravda, že lidé nečtou. Ono se mnohdy spíše předpokládá, že lidé nečtou. A proto se nepořádá mnoho knižních candrbálů. Správně se prý říká promoakcí.

Jaksi tiše a samozřejmě se předpokládá, že každý slušný spisovatel zmírá hlady v přítmí svého sklepa, smířen s tím, že jeho genialita se projeví v příštích stoletích. Tedy možná. Že spisovatel netouží po tom, aby byl známý, uznávaný, čtený, natožpak šťastný. Vždyť spisovatelům bída prospívá, tak proč jim ji nedopřát.

Všimněte si, o jak malém počtu autorů se ví, jak vypadají. Známe režiséry, hudebníky, snad i malíře. Spisovatelé nejsou například skoro vůbec zváni do televizních pořadů, automaticky se předpokládá, že jsou oškliví a koktaví, a jako takoví prý mediálně nevděční. Podivná diagnóza.

S jistotou tvrdím, že spisovatelé jsou úplně stejně koktaví a oškliví jako třeba režiséři nebo hudebníci. Nemocná jsou média. A tak když mě Jiří Kratochvil vláčel podél Dunaje a každou chvíli hrozilo, že do něj spadne (kromě všech nemediálních vlastností bývají navíc spisovatelé příšerně nešikovní), uvědomila jsem si, že mezi námi dvěma zas tak propastný rozdíl nebude (také jsem tam málem spadla).

A napadlo mě tam u Dunaje, že spisovatelé si pravděpodobně vždycky nakonec porozumí. Problém je, aby spisovatelům porozuměli také ostatní. Ale to není problém jejich, to je problém postmoderního světa. Protože, jak to porozumění správně zprostředkovat? Lidé nečtou, protože nečtou promotéři.