Pondělí 14. května 2001

předcházející

Z podhradí

Jiří Dědeček

Už čtvrtý rok bydlím místo na Starém Městě v těsném podhradí na rozhraní Malé Strany a Hradčan. Narozdíl od mého předchozího bydliště nejsou tu sice žádné prostitutky, ale i tak se tu pořád něco děje a člověk potkává zase jiné zajímavé lidi...

Jen tak namátkou - například ve škole hned vedle našeho domu. Do první tam chodí dcerka předsedy vlády, občas ji sám otec doveze autem. Ale neřídí. A když tuhle byl koncert klavírní třídy sestry Karoly, holčičku z publika sledovala nejen maminka, ale i mohutný, mlčenlivý muž z ochranky s kanadským trávníkem a vybouleným šosem. Jeptiška Karola na sám závěr zahrála Bugatti-step; připadal jsem si jak v surrealistickém filmu, když jsem se díval okolo...

Skoro všechny pražské čtvrti jsou sice krásné, ale například v Holešovicích se vám tohle nepřihodí.

Také mnohem častěji - i když jen letmo - vídám významné osobnosti, onehdy jsem například přecházel křižovatku na Klárově a nedala mi přednost šestsettřináctka, v níž na zadním sedadle seděly nějaké dámy a ministr kultury, jenž pil šampaňské z láhve. Měl jsem pak celý den radost a na svět kolem sebe jsem se hezky usmíval.

Během slavných květnových dnů jsem zase zamával panu prezidentovi a on mně, když služebně projížděl nedaleko našeho domu. A už jsem chtěl jít dál, když tu vidím, že jeho vůz i ty doprovodné zastavují, tak jsem se ještě pootočil, abych jen slušně pozdravil.

Pan prezident mi s úsměvem stiskl ruku a řekl: "Ale abys rozuměl, já nezastavil proto, že jsem tě viděl: to se vyčerpalo už tím zamáváním. Já tady mám jednání." A odešel. A já jsem uvažoval o tom, zda si někdo z kolemjdoucích mohl myslet, že kvůli mně prezidenti brzdí.

Ne že bych během bydlení dole na protilehlém břehu byl zcela bez kontaktu s mocí, to ne - byl jsem i tehdy jednou omylem pozván na oběd k ministru Zielencovi. Takové "neformální" setkání s umělci. Seděl jsem kolem stolu asi se šesti dalšími hosty, dlouholetými slavnými seriálovými herci, a kromě nepadnoucích hadrů mě tísnila i atmosféra - každý z nás měl totiž tak nějak svými slovy odpovědět na otázku, v čem se jeho život změnil oproti době před listopadem 89.

Já jsem řekl, že největší změnou pro nás pro všechny bezesporu je skutečnost, že nyní nás občas pozvou do Černína na kachničku, což se za Husáka a Chňoupka nedělo. A jedna statečná seriálová star se zvedla řekla: "Ba ne, pane Dědeček, my jsme sem chodili už tenkrát a chodíme sem zas."

Já jsem tenkrát nechodil, pak jsem jednou zašel, a už zas nechodím. A myslím, že je to tak správné. Dost na tom, že tady člověk bydlí.