Pátek 11. května 2001

předcházející

Strach

Ljuba Václavová

Narodila jsem se za války. V noci. Protektorátní noční tma byla tma absolutní, sycená strachem z nočních náletů. Nevím, kdy jsem si uvědomila, že má láska k osvětleným městům pramení z dětských, válečných strachů ze tmy, ale celý život se raduji z pohledu na uměle ozářená města stejně jako z pohledu do zářícího ohně.

Světlo, teplo, energii, která mi umožňuje vyžehlit, vyluxovat, mít v chladu potraviny, pracovat na počítači, poslouchat rádio, televizi, video, hudbu z magnetofonu nebo cédéčka, potřebuji k životu.

Samozřejmě, že celý život vím o tom, že výroba energie pro uspokojení všech těchto mých potřeb, se neděje vždy v souladu s potřebami lidí, kteří žijí v sousedství zařízení, která energii vyrábí. Vím, jaké dopady na zdraví populace, i na zdraví celé krajiny, měly elektrárny v severních Čechách a na Ostravsku.

Budování atomových elektráren mi kdysi připadalo logické a věřila jsem, že i správné. Pak přišel Černobyl. Pak informace o nebezpečném odpadu, který neumíme likvidovat a jeho skladování je nebezpečné i pro naše vnuky a pravnuky.

A současně s těmito informacemi se ve mně prohlubuje poznání o nás samých - že nejsme jen ti dobří Češi, kteří už nechtěli žít ve lživém, totalitním režimu a proto vyšli do ulic, aby si zvolili svobodu a zodpovědnost, ale že jsme ve své velké části národ zlodějů a lhářů.

Národ lidí, kteří si nepřipouštějí svoji zodpovědnost za chvíle pohody a osobního štěstí v poměrném blahobytu. Lidí, kteří dovolili spustit atomovou elektrárnu bez dokonalé analýzy všech možných důsledků i jednotlivých selhání tohoto kolosu v tak malé zemi.

Sdělovací prostředky naopak uspávají rodící se pochybnosti o správnosti spuštění elektrárny, kde se objevuje jedna závada za druhou, většinou kvůli nekvalitní práci. Oprávněné obavy rakouských občanů se bagatelizují.

Když rakouská škola omezí družbu s českou školou, bere se to jako útok na české děti. A ne jako podnět k zamyšlení, zda bychom neměli uvažovat o možném ohrožení všech dětí ve společném prostoru, kudy vede jen lidmi určená hranice. My se totiž ještě nad věcmi obecnými moc zamýšlet neumíme. Padesátiletý život v totalitním režimu nás to odnaučil.

S racionálními protesty proti spuštění Temelína přišly především Jihočeské matky. Proti nim se pak postavili Jihočeští taťkové. Podle toho, jak se ty dvě skupiny prezentují ve sdělovacích prostředcích, jsou to na jedné straně kultivované, vzdělané ženy - matky, na druhé straně taťkové - žoviální, švejkovští strejdové - často velmi kvalifikovaní zaměstnanci temelínské elektrárny.

Jsou nedůvěryhodní už svým názvem. Slovo "taťka" není a nemůže být hodnotnou protiváhou slovu "matka". Bylo voleno záměrně, aby slovo "matka", a tím i argumenty matek, snížilo a zesměšnilo. Já, jako žena, matka, babička a lidská bytost, sdílím obavy matek z jižních Čech.

Soustavné poruchy na nejaderné části se dají opravovat. Ale co se stane, dojde-li k poruchám na té jaderné části? Dají se vyloučit? Nebo se dají také opravovat bez tragických následků? Vždyť ta elektrárna byla postavena u krajského města, ve vzdálenosti, která v případě černobylské elektrárny, po katastrofě, se musela zcela vyklidit!

Bojím se, zcela racionálně a dospěle se bojím pustého prostoru lidské zodpovědnosti, kterým můžeme projít do prostoru naprosté tmy.