Čtvrtek 10. května 2001

předcházející

Opera žije

Ivan Medek

Je to již delší dobu. Seděl jsem u televizoru a bloudil beznadějně po kanálech. Najednou vidím divadelní scénu. Pokoj se starou pohovkou v pozadí, uprostřed ženská v noční košili žehlí prádlo, kolem ní jezdí v invalidním vozíku divný stařík, před nimi v podlaze místnosti dosti slušná louže.

Zapnu zvuk, chvíli poslouchám - zbláznil jsem se? Zase chvíli poslouchám - nezbláznil - je to Dvořákova Rusalka s vodníkem. Vynikající pěvecké výkony, svělý orchestr - tak se to patří v londýnském královském divadle Covent Garden, kde se tato inscenace prý hraje dodnes.

Naproti tomu - tenorista Peter Dvorský říká, že když při pohledu na scénu nepozná, o kterou operu jde, chce se mu jít domů. Salzburská inscenace Janáčkovi Káti Kabanové se celá odehrává na jakémsi dvoře starého domu, okna jsou plná zvědavých klepen, uprostřed je něco jako studna, do které Káťa nakonec skočí. Ale Janáčkovi přece nešlo o povodí Volhy, ale o osud trýzněného člověka. Publikum křičelo - nadšením.

Naproti tomu - ve Vídeňské opeře v dnes už legendárním Neumannově nastudování Rusalky obecenstvo nadšeně tleskalo krásné, trochu starodávné, romatické výpravě už při otevření opony.

Naproti tomu - s možná ještě větším nadšením, ale především s údivem přijalo obecenstvo v Bayreuthu geniální inscenaci Wagnerova Prstenu Niebelungů, ve které fantastickým způsobem velký francouzský režisér Patric Chereau spojil svět pohádkových mytických postav se světem moderní techniky, bankovnictví, intrik, lásky, nenávisti, prostoty až naivity.

Triumf postmoderny? Nikoliv, triumf talentu, odvahy, vkusu a neomylného divadelního cítění.

Naproti tomu - známý rakouský operní znalec a popularizátor Marcel Prawy navrhuje, aby každý divák, který si koupí lístky na Aidu a po zvednutí opony vidí na jevišti kavárnu s nějakým frajerem a černou servírkou, ihned šel k pokladně a žádal vrácení vstupného.

Naproti tomu - příkladů by bylo možné uvést desítky, možná stovky. I u nás. Ale teď máme Dalibora. Hádky, zuřivé proti i pro. Je to vlastně skvělá zpráva. Opera žije. Režisérovi Pitínskému se podařilo něco, co se v Národním divadle nestalo léta. Publikum konečně reaguje, bouří se, křičí odporem i nadšením. Co víc si pro budoucnost opery můžeme přát?

Jen snad malou poznámku. Do divadla chodí nejen lidé znudění tradičními inscenacemi, ale i ti, kteří třeba zrovna Dalibora vidí poprvé. Ti by měli být předem informováni, aby se nepoděsili. Ale i kdyby - určitě přijdou do divadla znovu, třeba jen ze zvědavosti - a o to jde.