Středa 9. května 2001

předcházející

Rozpačití favorité

Jan Rejžek

Ne že by se v české kotlině najednou vůbec nic nedělo a rozklenul se nad ní mír a klid - takové dopisové bomby umějí natropit pěkný hluk. Ne že by Zemanův vládní kabinet připomínal palác ze Šípkové Růženky. V neustálém vrzání dveří kvůli odchodům a příchodům ministrů těžko zdřímnout.

V příštích dnech však většina národa asi přece jenom odvrátí svou případnou pozornost od politických kolbišť a různých afér a soustředí se na německá kluziště, kde vyvrcholí hokejové mistrovství světa a naši zlatí hoši u toho samozřejmě nemohou chybět. Samozřejmě? No právě, samozřejmě, že samozřejmě.

Letos jsou ovšem v ojedinělé situaci. Poprvé v historii mohou nejen obhájit, ale potřetí v řadě za sebou získat titul nejlepšího týmu planety. A tohle nám nikdy moc nesedělo, na ledě i mimo něj, být považován za premianta a favorita. Reprezentační trenér Josef Augusta radši předem varoval, že nám hokejový svět půjde tvrdě po krku, a všichni nás mají plné zuby kvůli tomu, že pořád vyhráváme.

V anketě bývalých reprezentantů se před začátkem mistrovství jeden internacionál obával, abychom se nedočkali nějakých nepříjemností od rozhodčích. To je ono. Rozpačité výkony svádíme na špatné soudce a na kvalitu ledu, jenom naše chlapce nutili po nocích komplikovaně cestovat do hotelu, pouze jim naschvál přidělili malé šatny. Když zahrají slabě, řekne se, že nepostrádáme sílu, ale trápí nás dětské nemoci. Hm, se zarděnkami toho moc nevybojujeme. Dovolil bych si nabídnout jinou diagnózu.

Jestlipak to nebude naším odvěkým nedostatkem sebevědomí a neuměním splnit velká očekávání. Kdy jste naposledy od někoho slyšeli: Já chci vyhrát, já se na to cítím, já na to mám? Spíš výmluvu: Já bych sice rád vyhrál, ale abych to nezakřiknul a nevypadal potom jako pitomec…

Neúspěch se dá vždycky na někoho a na něco svést, i v tom jsme přece v Čechách šampióny zeměkoule. A tak bych prosil o větší dávku hrdosti, zvláště tam, kde je na místě. Vždyť hokej je skutečně jednou z mála disciplin vyslanců tohoto státu v zahraničí, díky které máme na co hrdi být, muži z Černínského paláce, neuražte se. Skončím rozpačitě.

Po roce jsme zase v sobotu porazili Rusy, tohoto odjakživa obávaného a nenáviděného soupeře. Šel jsem se ze zvyku podívat na Václavské náměstí, jak se budou lidi veselit. Snad to bylo tím, že večer skrápěla studená májová sprška nebo že šlo teprve o zápas v kvalifikaci a k medailím ještě cesta dlouhá, nikde nikdo, jen pár milenců pod deštníky u "koně".

Na jednu stranu je určitě dobře, že už pro nás Rusko nepředstavuje symbol brežněvovských okupantů, nad kterým zvítězit bylo vlasteneckou povinností a svátkem. Na stranu druhou jsem se zalekl, že už ani ten hokej naši lhostejnou veřejnost nezajímá. Takže, Čechy, do toho! Aspoň v tom hokeji…