Úterý 8. května 2001

předcházející

Lidská touha po oslavách

Petruška Šustrová

Jsme už několik let zvyklí, že si oslavy 1. máje v českém hlavním městě přisvojují především skinheadi, anarchisté a komunisté, případně se k nim hlásí levicoví politici.

A tak není divu, že stranou pozornosti zůstaly letos zprávy o tom, že ve dvou obcích slavili - a to dokonce poněkolikáté - první máj tak, jak bývalo zvykem za komunismu. Pořádali tam průvody, děti uvázaly pionýrské šátky, dospělí oblékli svazácké košile, vyjely alegorické traktory.

V tomto případě však nejde, na rozdíl od komunistických oslav na pražské Letenské pláni, o volání po minulosti. Je to naopak parodie minulosti, recesistická připomínka nuceně vyvolávaného nadšení.

Myslím ale, že právě tyto ironicky míněné oslavy vypovídají o něčem hlubším, o něčem, co v nás dříme a čemu neumíme - aspoň zatím - dát jiný průchod. Vypovídají o lidské touze něco společně oslavit, vykonat nějaký rituál.

Lidská povaha takový rituál potřebuje, máme v sobě zakódovanou potřebu oddělit všední a sváteční čas, přerušit monotónní profánní život nějakým sakrálním gestem. Této potřebě vycházejí vstříc všechna velká náboženství: rituál v nich zajišťují především bohoslužby a velké náboženské slavnosti.

Podobně ostatně vznikly i samotné prvomájové oslavy, které vůbec nepřinesl až komunismus. Není náhoda, že americké dělnické hnutí zvolilo už v minulém století za svátek práce právě první květnový den.

První květen je podle křesťanské tradice svátek Josefa Dělníka, tesaře a pěstouna Kristova. Komunisté tuto oslavu pochopitelně rádi převzali a tím, že účast v průvodu nařídili jako povinnou, pochopitelně lidem vzali chuť slavit.

I oni přinejmenším tušili, že lidem je vrozena potřeba se čas od času sejít a vyjádřit nějakou společnou emoci, nedokázali však oslavovat nic, co by je přesahovalo, a tak všechny komunistické svátky navzdory tomu, co se proklamovalo, oslavovaly jen komunistickou moc.

Komunistické oslavy velmi často nepřímo zastoupily někdejší církevní svátky - tak například podzimní lampionový průvod byl běžný už v minulém století, tehdy však ještě neoslavoval ruskou revoluci.

Podobně býval 16. května v Praze tradičně ohňostroj k oslavě svatého Jana Nepomuckého, a chceme-li, můžeme v něm vidět předzvěst ohňostroje, který československým občanům desítky let 9. května připomínal konec druhé světové války, ale hlavně osvobození Československa Rudou armádou.

Právě na tomto ohňostroji se dá zřetelně prokázat umělost tradice, jak ji založili komunisté - druhá světová válka neskončila devátého, nýbrž osmého května, a Československo neosvobodila pouze Rudá armáda.

Dnešní sekulariozovaný svět vytváří vlastní, světské tradice oslav, a ony alegorické traktory, o nichž jsem se zmínila na začátku, vlastně tak trochu ukazují, jak dlouhou či krátkou cestu jsme od komunismu ušli.

Jsou totiž projevem lidské potřeby kolektivně něco oslavit - a zároveň ukazují, že ještě nejsme schopni vdechnout oné potřebě nějaký patřičný obsah. A tak se aspoň ironií distancujeme od oslav komunistických.